Profesní sebepojetí učitele

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Profesní sebepojetí učitele (či studenta učitelství) je komplexní představa o sobě samém v roli učitele. Týká se toho, jaký obraz si student vytváří o sobě jako o budoucím učiteli. Profesní sebepojetí může zahrnovat vizi toho, jakým typem učitele se chce dotyčný stát, jaké hodnoty a priority v této profesi chce prosazovat a jakou roli chce hrát v životech svých žáků.

Profesní sebepojetí studenta učitelství může být ovlivněno mnoha faktory, jako jsou osobnostní vlastnosti, zkušenosti z vlastního školního vzdělávání, představy o tom, jaká by měla být role učitele v dnešní společnosti, nebo očekávání od okolí a společnosti.

Důležitou součástí profesního sebepojetí studenta učitelství je reflexe, tj. schopnost zpětně se ohlížet na své zkušenosti a analyzovat je z hlediska vlastního profesního rozvoje. Studenti učitelství by měli být schopni reflektovat na své silné stránky a výzvy, s nimiž se setkávají, a najít způsoby, jak se v této oblasti dále rozvíjet.

Kromě toho, že profesní sebepojetí studenta učitelství ovlivňuje to, jaký učitel se z něj stane, může také mít dopad na to, jaký vztah si studenti učitelství budou budovat s budoucími kolegy, žáky a rodiči.

Význam profesního sebepojetí učitele[editovat | editovat zdroj]

Dostatečně utvořené profesní sebepojetí pomáhá učitelům ujasnit si, jak pojmout výuku, jak se chovat ve třídě a jak jednat se žáky. Naopak absence či nedostatečně definované profesní sebepojetí může vést ke zklamání a frustraci, které učitele prožívají na začátku své pedagogické praxe. Vstupuje-li učitel do pedagogické praxe s nejasným profesním sebepojetím, může dojít k vymezování sebe sama v reakci na školní prostředí a jiné učitele, skrze vztahy a interakce, které ve škole vznikají. Existuje také řada důkazů o přímé souvislosti mezi pozitivním pojetím učitele a efektivitou učitelova působení.[1] [2]

Zároveň slouží profesní sebepojetí učitele k jeho profesnímu rozvoji. Učitelé mohou svůj osobní rozvoj s pomocí profesního sebepojetí řídit tak, že vyhodnocují svůj vliv na učení žáků a na základě toho si stanovují rozvojové cíle a hledají odpovědi na otázky „Kam jdu?”, „Jak tam jdu?”, „Jaký je můj další krok?” [3]. Efektivní profesní rozvoj učitele v důsledku vede k rozvoji učení žáků.[3]

Koncept profesního sebepojetí učitele a studenta učitelství[editovat | editovat zdroj]

Profesním sebepojetím učitele je myšlena jeho komplexní představa o sobě samém jakožto učiteli. Tato představa obsahuje zpracování minulých představ o sobě jako učiteli, současné vnímání sebe sama v roli učitele i představa o budoucím možném vývoji v této roli prostřednictvím chtěných a nechtěných možných učitelských “já”.[4]

Dělí se tedy na “minulé já”, “přítomné já” a “budoucí já”, následně pak na “chtěné já” a “nechtěné já”. Na základě definování těchto “já” studenti učitelství porozumí sobě samému, identifikují vlastní silné a slabé stránky ve vztahu k roli učitele a formulují z toho vyplývajících osobní rozvojové cíle.

Minulé učitelské já je ovlivněno událostmi a situacemi, ve kterých se učitel vyskytl v centru dění. Student analyzuje uplynulé situace a reflektuje svou roli v nich.

Přítomné učitelské já učitele či studenta učitelství je tvořeno očekáváními a obavami, které učitel vztahuje jak ke svým silným a slabým stránkám, tak k možnostem a rizikům učitelské profese. Další součástí jsou uvědomované nároky na profesi učitele a vlastní standardy, jimiž student či učitel určuje ideální představu sebe sama v roli učitele.

Budoucí učitelské já jedinec utváří na základě reprezentací minulých i přítomných já. Souvisí s potřebou reflexe vlastního chování i chování kolegů i s orientací na budoucí úkoly a cíle.

Intervence podporující utváření profesního sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

Profesní sebepojetí učitele je považováno za podmínku profesní úspěšnosti, a tudíž za důležitou součást vzdělávání a přípravy učitelů.[4] [5] [6] [7]

Podle Carpentera a Bydeové (1994) a Hong a Greeneové (2011) mají největší vliv na utváření studentova profesního sebepojetí zkušenosti získané během učitelské praxe.[8] [9] Důležitou roli v procesu utváření profesního sebepojetí studenta učitelství mají vzdělavatelé budoucích učitelů, tedy vyučující na univerzitě a provázející učitelé.

Provázející učitelé jsou zkušení učitelé, kteří poskytují studentům učitelství na povinné praxi během studia podporu, spolupracují s ním při přípravě a plánování výuky, při její realizaci i při jejím vyhodnocování a následné reflexi. Skrze zpětnou vazbu tak ovlivňují studentovo pojetí sebe sama v roli učitele. Pro úspěšné experimentování s možnými budoucími “já” je totiž nutné poskytnout studentům učitelství příležitosti k pozorování zkušených profesionálů, práci s videozáznamem vlastní výuky nebo jiným způsobem dokumentace, který studentům umožní získávat průběžnou zpětnou vazbu od vyučujících i od kolegů.[10] Další studie dokládá, že proces směřující k utváření sebepojetí budoucích učitelů nespadá jen do oblasti praxe, ale souvisí i s vysokoškolskou výukou.[11]

Na základě výzkumů a intervencí podporujících utváření profesního sebepojetí během praxe proto odborníci doporučují zohledňovat sebepojetí studentů učitelství ve studijních programech připravujících učitele.[12]

Model programu učitelství zaměřeného na utváření profesního sebepojetí[editovat | editovat zdroj]

Výsledky studií ukazují, že pro posílení profesního sebepojetí v rámci studijních programů připravujících učitele byly významné:

  1. těsné propojení teorie a učitelské praxe,
  2. profesní podpora dobře připravených mentorů ze škol,
  3. tandemových partnerů a
  4. podpora reflektivních procesů mezi studenty.[13][14]

Kurikulum studijního programu učitelství, které je zaměřeno na utváření profesního sebepojetí studenta učitelství, tedy cíleně zahrnuje intervence, které podporují osobnostní a profesní rozvoj studenta učitelství.

Možnou podobu takového kurikula v českém kontextu popisuje ve své studii Blanka Pravdová.[13]  Výuka budoucích učitelů zaměřená na utváření profesních kompetencí je v tomto případě realizována ve čtyřech studijních oblastech, jež zahrnují čtyři roviny vztahů:

  1. studentův vztah k sobě v roli učitele,
  2. studentův vztah k žákům v roli učitele,
  3. studentův vztah k vytváření příležitostí pro učení žáků,
  4. studentův vztah k oboru či oborům, které vyučuje.

Na osobnostní a profesní rozvoj studenta učitelství se zaměřuje především první popsaná studijní oblast, a to prostřednictvím procesu reflexe. Reflexe praxe je chápána jako integrální součást přípravy na profesi. K reflexi praxe je v popsaném modelu studia průběžně a po celou dobu studia využíván kompetenční rámec studenta učitelství. Získané zkušenosti student s využitím kompetenčního rámce reflektuje:

  1. individuálně prostřednictvím reflektivního deníku,
  2. ve dvojici s provázejícím učitelem nebo se spolužákem,
  3. v jednotce praxe a
  4. ve studijní skupině.

Studenti během reflexe analyzují konkrétní pedagogické situace ze své praxe, vztahují je k pedagogickým a psychologickým teoriím a hledají spolu se svými vyučujícími nová, efektivnější řešení, která mohou vyzkoušet v praxi.[15] Studenti využívají výše popsané nástroje personalizovaně, v závislosti na stadiu svého profesního i osobnostního rozvoje. Od začátku studia si osvojují kompetence ke spolupráci s kolegy a kompetence reflektivní.

Během studia díky svým zkušenostem a reflektivním schopnostem formulují svá chtěná a nechtěná já v roli učitele. Na této cestě je podporují kolegové - spolužáci v jednotce praxe, spolužáci ve stále studijní skupině, provázející učitelé a vysokoškolští vzdělavatelé. Podle Pravdové (2022) díky spolupráci s provázejícím učitelem, s vysokoškolskými vzdělavateli i se spolužáky student získává důležité podněty pro porozumění sobě samému v roli učitele, objevuje vlastní silné stránky a uvědomuje si prekoncepty vztahující se k roli učitele i k učitelské profesi.[13] V důsledku tak studenti učitelství prochází třemi etapami utváření profesního sebepojetí:

  1. seznámením se s rolí učitele,
  2. konfrontací požadované a aktuální podoby já, ale především
  3. transformací, při níž v důsledku reflexe dochází k utváření vlastního – teoreticky i empiricky zdůvodněného – profesního sebepojetí, které již vychází z porozumění odbornému diskurzu.

Výzkumy ukazují, že zařazení tématu profesního sebepojetí do kurikula studijních programů učitelství všech typů je žádoucí, jelikož utvoření vlastního profesního sebepojetí by mělo být jedním z cílů vysokoškolské přípravy učitelů.[12][13] S profesním sebepojetím úzce souvisí také kompetenční rámec studenta učitelství, který představuje společnou zastřešující vizi pro kvalitu přípravy učitelů.

Profesní sebepojetí jako nutná kompetence dle MŠMT[editovat | editovat zdroj]

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v říjnu 2023 představilo na národní konferenci Kompetenční rámec absolventa a absolventky učitelství, který představuje společnou zastřešující vizi pro kvalitu přípravy učitelů v ČR a popisuje kompetence, jimiž by měl být vybaven absolvent studijního programu vedoucího ke kvalifikaci učitele.

Představený Kompetenční rámec absolventa učitelství se dělí do šesti oblastí kompetencí:

  1. Vyučované obory a jejich zprostředkování žákům a žákyním
  2. Plánování, vedení a reflexe výuky
  3. Prostředí pro učení
  4. Zpětná vazba a hodnocení
  5. Profesní spolupráce
  6. Profesní sebepojetí, rozvoj, etika a duševní zdraví

MŠMT popisuje kompetenci spojenou s profesním sebepojetím a rozvojem takto:

Kompetence 6.1: Systematicky pracuji na utváření svého sebepojetí v roli učitele či učitelky a na svém profesním rozvoji. Systematicky využívám reflexi (kompetence 2.5) a profesní spolupráci (kompetence 5.1 a 5.2) k vyhodnocování svého vlivu na žáky a žákyně, vlastních silných a slabých stránek a vzdělávacích potřeb. Na základě těchto potřeb si stanovuji rozvojový cíl a využívám široké škály prostředků pro svůj profesní růst. Vyhodnocuji jejich účinnost s cílem maximalizovat pozitivní dopad na učení své i žáků/žákyň.

Úrovně této kompetence MŠMT definuje následovně:

Absolvent/ka:

1. Vědomě pracuji na utváření svého profesního sebepojetí, tj. formuluji či upravuji svou učitelskou vizi, jakým učitelem chci či nechci být a proč. Svou učitelskou vizi opírám o reflektovanou zkušenost, poznání sebe sama a svých silných i slabých stránek v roli učitele/ky, o odborné poznatky a další zdroje. Vysvětlím přínos své učitelské vize pro učení a rozvoj žáků a žákyň.

2. Na základě svých rozvojových potřeb a své učitelské vize si stanovuji rozvojové cíle. Systematicky pracuji na jejich naplňování a využívám k tomu široké škály prostředků (např. vzdělávání, odborná literatura, kolegiální spolupráce, rozvojové komunity, mentoring).

Začínající učitel/ka:

3. Vyhodnocuji naplňování svého rozvojového cíle. Cíl pravidelně přehodnocuji a nastavuji si cíl nový. Vyhodnocuji účinnost prostředků, které využívám pro svůj profesní růst. Usiluji o maximalizaci pozitivního dopadu na učení žáků a žákyň skrze svůj profesní růst.

Zkušený/á učitel/ka:

4. Systematicky využívám reflexi (kompetence 2.5) a profesní spolupráci (kompetence 5.1 a 5.2), včetně pravidelné zpětné vazby od žáků/žákyň a kolegů/kolegyň, k vyhodnocování svého vlivu na žáky/žákyně, svých vlastních silných a slabých stránek a svých vzdělávacích potřeb.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PÍŠOVÁ, Michaela. Klinický rok: procesy profesního rozvoje studentů učitelství a jejich podpora.. Pardubice: Univerzita Pardubice., 2005. S. 27. 
  2. HALL, Carol; HALL, Eric. Human Relations in Education. dx.doi.org. 2003-12-16. Dostupné online [cit. 2023-03-15]. DOI 10.4324/9780203392638. 
  3. a b TIMPERLEY, H.; WILSON, A. Teacher Professional Learning and Development: Best Evidence Synthesis Iteration. [s.l.]: Ministry of Education of New Zealand., 2007. 
  4. a b PRAVDOVÁ, Blanka. Já jako učitel: profesní sebepojetí studenta učitelství. Brno: Masarykova univerzita Dostupné online. ISBN 978-80-210-8030-0. 
  5. BURNS, Robert B. The Self‐Concept in Teacher Education. South Pacific Journal of Teacher Education. 1989-11, roč. 17, čís. 2, s. 27–38. Dostupné online [cit. 2023-03-15]. ISSN 0311-2136. DOI 10.1080/0311213890170203. 
  6. BULLOUGH, Robert V. Exploring Personal Teaching Metaphors in Preservice Teacher Education. Journal of Teacher Education. 1991-01, roč. 42, čís. 1, s. 43–51. Dostupné online [cit. 2023-03-15]. ISSN 0022-4871. DOI 10.1177/002248719104200107. 
  7. KAGAN, Dona M. Professional Growth Among Preservice and Beginning Teachers. Review of Educational Research. 1992-06, roč. 62, čís. 2, s. 129–169. Dostupné online [cit. 2023-03-15]. ISSN 0034-6543. DOI 10.3102/00346543062002129. 
  8. CARPENTER, Peter G.; BYDE, Pam. The Development of Professional Self‐concept. South Pacific Journal of Teacher Education. 1994-01, roč. 22, čís. 2, s. 163–176. Dostupné online [cit. 2023-03-15]. ISSN 0311-2136. DOI 10.1080/0311213940220206. 
  9. HONG, Ji; GREENE, Barbara. Hopes and Fears for Science Teaching: The Possible Selves of Preservice Teachers in a Science Education Program. Journal of Science Teacher Education. 2011-09-08, roč. 22, čís. 6, s. 491–512. Dostupné online [cit. 2023-03-15]. ISSN 1046-560X. DOI 10.1007/s10972-011-9247-y. 
  10. RONFELDT, M., & GROSSMAN, P. Becoming a professional: Experimenting with possibles selves in professional preparation.. 3(35),. vyd. [s.l.]: Teacher Education Quarterly,, 2008. S. 41–60.. 
  11. KENŽINA, U. A. Formirovanie pedagogičeskoj A-koncepcii buduŝego učitela v obrazovateľnom processe VUZA. [s.l.]: Orenburg: Orenburgskij gosudarstvennyj pedagogičeskij universitet, 2006. 
  12. a b SORGE, S., KELLER, M. M., NEUMANN, K., & MÖLLER, J. Investigating the relationship between pre-service physics teachers’ professional knowledge, self-concept, and interest.. 56. vyd. [s.l.]: Research in Science Teaching,, 2019. 937–955 s. 
  13. a b c d PRAVDOVÁ, Blanka. Utváření profesního sebepojetí učitele jako součást kurikula studijního programu učitelství. Pedagogika. 2022, roč. 72, čís. 2, s. 185–216. 
  14. EISFELD, M., RAUFELDER, D., & HOFERICHTER, F. Wie sich Lehramtsstudierende in der Entwicklung ihres berufsbezogenen Selbstkonzepts und ihrer Selbstwirksamkeitserwartung in neuen reflexiven Praxisformaten von Studierenden in herkömmlichen Schulpraktika unterscheide.. 3 (1). vyd. [s.l.]: Herausforderung Lehrer*innenbildung, 2020. S. 48–66. 
  15. KORTHAGEN, F., KESSELS, J., KOSTER, B., LAGERWERF, B., & WUBBELS, T. Jak spojit praxis teorií: Didaktika realistického vzdělávání učitelů.. Brno: Paido, 2011.