Oxid zinečnatý
Oxid zinečnatý | |
---|---|
Obecné | |
Systematický název | Oxid zinečnatý |
Triviální název | Zinková běloba |
Anglický název | Zinc oxide |
Německý název | Zinkoxid |
Sumární vzorec | ZnO |
Vzhled | Bílá pevná práškovitá látka |
Identifikace | |
Registrační číslo CAS | 1314-13-2 |
Číslo EC (enzymy) | 215-222-5 |
PubChem | 14806 |
Číslo RTECS | ZH4810000 |
Vlastnosti | |
Molární hmotnost | 81,39 g/mol |
Teplota tání | 1 975 °C |
Teplota varu | 2 250 °C (rozklad) |
Hustota | 5,606 g/cm3 (20 °C) 5,65 g/cm3 |
Index lomu | nDř=2,029 nDm=2,008 |
Rozpustnost ve vodě | 0,000 16 g/100 ml (20 °C) |
Měrná magnetická susceptibilita | −3,843×10−6 cm3g−1 |
Struktura | |
Krystalová struktura | šesterečná |
Hrana krystalové mřížky | a= 324,3 pm c= 519,5 pm |
Termodynamické vlastnosti | |
Standardní slučovací entalpie ΔHf° | −350,46 kJ/mol |
Entalpie tání ΔHt | 230 J/g |
Standardní molární entropie S° | 43,64 JK−1mol−1 |
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° | −320,5 kJ/mol |
Izobarické měrné teplo cp | 0,495 JK−1g−1 |
Bezpečnost | |
[1] Varování[1] | |
R-věty | R20, R36, R37, R50/53 |
S-věty | S60, S61 |
NFPA 704 | 1
2
0
|
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Oxid zinečnatý (vzorec ZnO) je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Je to nejstarší známá zinková ruda. V přírodě se vyskytuje jako nerost zinkit (kalamín). Laboratorně se vyrábí nejčastěji rozkladem hydroxidu zinečnatého, průmyslově však spalováním zinku. Největší využití má oxid zinečnatý v malířství jako bílý pigment známý pod názvem zinková běloba.
Základní fyzikálně-chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]
Oxid zinečnatý je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Rozpouští se však v zředěných kyselinách a roztocích hydroxidů, jedná se tedy o amfoterní oxid. Oxid zinečnatý krystaluje v šesterečné soustavě nebo tvoří jemný bílý prášek známý v malířství jako zinková běloba. Oxid zinečnatý se rozkládá (na kyslík a plynný zinek) při teplotě 1 975 °C.
Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]
První použití oxidu zinečnatého (jako rudy) lze datovat ve starověku, kdy se zinek používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př. n. l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia — časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda. Místo kalamín se dnes častěji nazývá zinkit.
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
V přírodě se nachází jako nerost zinkit neboli kalamín či červená ruda zinková.
Výroba[editovat | editovat zdroj]
Laboratorní příprava
Oxid zinečnatý se dá připravit termickým rozkladem hydroxidu zinečnatého, uhličitanu zinečnatého nebo dusičnanu zinečnatého.
Průmyslová výroba
Průmyslová výroba probíhá spalováním zinku.
Použití[editovat | editovat zdroj]
Používá se jako netoxický bílý pigment při výrobě barviv známých jako zinková běloba. Je součástí gumárenských směsí nutnou při vulkanizaci kaučuku na pryž a nachází uplatnění i v keramickém a sklářském průmyslu při výrobě speciálních chemicky odolných skel a glazur nebo emailů. Oxid zinečnatý je také jeden z meziproduktů při výrobě zinku z rudy sfaleritu. Sloupce bloků oxidu zinečnatého se používají jako bezjiskřišťové omezovače přepětí (varistory) v elektroenergetických soustavách na principu nelineárního odporu. Ve formě nanočástic může být zdraví nebezpečný.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b Zinc oxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ http://www.osel.cz/index.php?clanek=7568 - Některé nanočástice nám škodí ale které?
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 2. díl, 1. vydání 1961
- N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
- VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Oxid zinečnatý na Wikimedia Commons