Antonín Kinský (1955)
| Antonín Kinský | |
|---|---|
 Erb rodu Kinských | |
| Narození | 8. listopadu 1955 Praha  Československo |
| Úmrtí | 28. května 2012 (ve věku 56 let) Praha Česko |
| Místo pohřbení | Hrobka Kinských v Budenicích |
| Rodiče | Josef Kinský (1913–2011) a Bernadetta, roz. Merveldt (1922–2016) |
| Příbuzní | František Kinský (sourozenec) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Antonín Kinský (8. listopadu 1955 Praha – 28. května 2012 Praha),[1] celým jménem německy Maria Antonius Bernhard Georg Andreas Kinský pocházel z kostelecké větve dříve šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova, která po roce 1948 zůstala v Československu. Byl svobodný a bezdětný.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se 8. listopadu 1955 v Praze jako druhý syn a poslední ze dvou potomků hraběte Josefa Kinského z Vchynic a Tetova (1913–2011) a jeho manželky Bernadetty, rozené Merveldt (1922–2016).[pozn. 1] Měl bratra Františka (* 27. prosinec 1947 Hradec Králové).
V deváté třídě základní školy vážně onemocněl, propásl přijímací zkoušky a musel ročník opakovat. Chodil však za školu a dostal trojku z chování.[3] Za školu chodil i na gymnáziu. Ředitel mu nabídl možnost studovat dálkově, ale i s tímto studiem přestal.[4]
Začal pracovat v zahradnictví, zoologické zahradě, prodával knihy v antikvariátu, kde zůstal téměř dva roky, ale pak si zlomil krční obratle při autonehodě otce.[4] Také obsluhoval telefonní ústřednu. Za totality pracoval jako recepční v motelu v Průhonicích. Nakonec byl povýšen na vedoucího směny. Motel byl v roce 1988 stržen.[5] Také se mu podařilo dálkově vystudovat hotelovou školu.[5] V únoru 1989 začal pracovat v hotelu Jalta na Václavském náměstí v Praze.[5] Jako recepční tam vydržel více než tři roky.[6] V době totality netoužil emigrovat, přestože se mohl přestěhovat k babičce do Rakouska.[6] V 90. létech 20. století zřídil s dvěma společníky kavárnu "BarBar" na Malé straně a následně s jedním společníkem restauraci "Století" na Starém Městě nedaleko Národního divadla.[7] I tam však i nadále pracoval jako číšník.[8] Krátkou dobu provozoval klenotnictví, to mu však vykradli.[8]
Antonín Kinský zemřel v Praze po dlouhodobé nemoci.[9] Poslední rozloučení se konalo ve čtvrtek 7. června 2012 v kostele sv. Antonína v Praze.[10] Rakev byla pokryta textilií, na které byl vyobrazen historický erb rodu. Smutečního aktu se zúčastnil také Karel Schwarzenberg a Bolek Polívka.
Filmografie[editovat | editovat zdroj]
- Zapomenuté světlo (režie Vladimír Michálek) – vedlejší role, jako neherec zde hraje taktéž postavu hraběte Filipa Kinského[8]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Rodiče Josef Kinský z Vchynic a Tetova (19. listopadu 1913 Kostelec nad Orlicí – 14. března 2011 Kostelec nad Orlicí) a Bernadetta, rozená Merveldt (29. prosince 1922 Lázně Bělohrad – 14. února 2016 Kostelec nad Orlicí) uzavřeli sňatek 13. března 1947 v Trenčíně.[2]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R.; OPPELT, Robert. Almanach českých šlechtických rodů 2024. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2023. 416 s. ISBN 978-80-85955-53-8. S. 198. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2024.
- ↑ Almanach českých šlechtických rodů 2024, s 197
- ↑ DOČEKAL, Boris. Osudy českých šlechticů. Jihlava: Listen, 2002. 144 s. ISBN 80-86526-00-3. S. 131. Dále jen Osudy českých šlechticů.
- ↑ a b Osudy českých šlechticů, s 132
- ↑ a b c Osudy českých šlechticů, s 134
- ↑ a b Osudy českých šlechticů, s 135
- ↑ Osudy českých šlechticů, s 136
- ↑ a b c Osudy českých šlechticů, s 137
- ↑ Zemřel Antonín Kinský, hrabě a restauratér. ČT24 [online]. 2012-05-28 [cit. 2016-10-21]. Dostupné online.
- ↑ Rozloučení s Antonínem Kinským. Lidové noviny. 2012, roč. XXV, čís. 134 (8. června), s. 24.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- DOČEKAL, Boris. Osudy českých šlechticů. Jihlava: Listen, 2002. 144 s. ISBN 80-86526-00-3. Kapitola Nikam se neženu. Hrabě Antonín Kinský.
- Návraty české šlechty, Vladimír Votýpka, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl, 2002, ISBN 80-7185-506-5, stran 432, 2. vydání, kap. 10
