Zimní kvartýr v Americe
| Zimní kvartýr v Americe | |
|---|---|
| Das Winterquartier in Amerika | |
.jpg) Divadelní vývěska k premiéře Zimního kvartýru v Americe (výřez) | |
| Základní informace | |
| Žánr | singspiel |
| Skladatel | Vojtěch Jírovec |
| Libretista | ? |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | němčina |
| Literární předloha | Joseph Marius Babo: Das Winterquartier in Amerika |
| Datum vzniku | 1812 |
| Premiéra | 30. října 1812, Vídeň, Theater am Kärntnertor |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Zimní kvartýr v Americe (v německém originále Das Winterquartier in Amerika) je opera (singspiel) o jednom dějství českého skladatele Vojtěcha Jírovce na libreto neznámého upravovatele podle stejnojmenné veselohry Josepha Maria Baba z roku 1778. Premiéru opery uvedlo 30. října 1812 vídeňské Divadlo u Korutanské brány (Theater am Kärntnertor).
Vznik, charakteristika a historie[editovat | editovat zdroj]
Vojtěch Jírovec byl od roku 1804 druhým kapelníkem vídeňského dvorního divadla, mezi jehož povinnosti patřilo napsat alespoň jednu operu a jeden balet ročně. Rok po velmi úspěšné zpěvohře Oční lékař a půl roku po italské opeře Federica a Adolfo měla na podzim roku 1812 premiéru nová práce skromnějších rozměrů, jednoaktovka, která na Očního lékaře navazovala směsí komiky a sentimentality. Text k ní neznámý autor upravil z komedie Zimní kvartýr v Americe německého preromantického dramatika Josepha Maria Baba (1756–1822), která se hrála ve vídeňském Národním divadle a vyšla tiskem roku 1778.[1] V době svého vzniku reagovala Babova sentimentální veselohra na aktuální události. I když konkrétní německý stát není výslovně zmiňován, představuje příslušníky Hesenských pluků bojující pod (negativně vylíčeným) britským velením v Americké válce za nezávislost. „Zimním kvartýrem“ se rozumělo nucené ubytování vojska u civilních osob v době zimní přestávky v bojích.[pozn. 1]
Terčem kritik v tisku byla především nevhodnost libreta. Takto popisoval situaci recenzent v časopise (Neue) Thalia: „Mezi zdejšími skladateli, kteří své umění a snahu marní a plýtvají na prostřední a špatná libreta […], je pan Jírovec jedním z nejpilnějších. O něm se dá opravdu vlastně říci, že skutálený Sisyfův kámen vždy a znova neúnavně válí na kopec. I s touto zpěvohrou se dočká podobného osudu, neboť důmyslná hudba, kterou ji doprovodil, nebude mít sílu udržet ji delší dobu na jevišti […]. Tento text nemá jediný okamžiky, který by dokázal vzbudit zájem. Děj je špatně vymyšlen a neobratně rozváděn, všechno je tak bezvýznamné a cituprázdné, že divák se vůbec nemůže přimět k účastenství, i kdyby si to byl ve vší vážnosti předsevzal. Obecenstvo oceňuje s laciným uznáním snahy pana Jírovce, kterému vděčí již za mnohé umělecké zážitky, zejména v Agnes Sorel a v Očním lékaři. I tentokrát se ho pokoušelo za nešťastnou volbu libreta odškodnit nesporným potleskem, který patřil jeho hudbě; byl vyvoláván.“[2]
Podobně časopis (Wiener) Theater-Zeitung se podivoval nad tím, že si upravovatel – který „až na pár kostrbatých veršů k oživení celku nic nepřidal“ – vybral činohru, kterou „jsme již jako veselohru poznali jako zcela bezbarvou a nudnou. Myšlenka tohoto díla je naprosto mělká a nezajímavá; jak by mohla udělat štěstí v operní podobě? Pak kapelník Jírovec nedokázal přes svou důmyslnou hudbu toto zpracování zachránit před pádem; zemřelo tělem (text), aniž by vypustilo ducha (hudbu).“[3] Dobový ohlas Zimního kvartýru v Americe ve zpěvoherní podobě se zachoval i v zápiscích herce a spisovatele Friedricha Karla Sannense: „Hudba prýštila z talentu tohoto velmi zručného muže [=kapelníka Jírovce] a uspokojila znalce a milovníky hudby.“[4]
Odborný časopis Allgemeine musikalische Zeitung zaujal rezervované stanovisko i k hudební stránce: „Tato hra je bezvýznamná a ani skladatele nedokázala příliš nadchnout. Kromě jednoho kánonu – který byl přijat příznivě – se hemží reminiscencemi. […] Navíc je také vše traktováno příliš lehce, do čehož zahrnujeme i výtečnou předehru. Pan J. byl na konci kusu vyvoláván – patrně s ohledem na své dřívější zásluhy.“[5] Podobně recenzent revue Der Sammler mínil: „Hudba, ve které se sice nacházejí víceré podobnosti s dřívějšími díly pana skladatele, má přesto své přednosti a byla přijata s potleskem a pan Jírovec byl na konci zpěvohry vyvoláván.“[6]
Jak vyplývá z kritik, obecenstvu se hudba líbila a skladatele ocenilo, ale dílo celkově ani pěvecké a herecké výkony hlavních představitelů nadšení nevyvolaly. Tato opera patřila k nejméně úspěšným Jírovcovým dílům: její třetí představení 10. listopadu 1812 bylo i posledním[7][8] a jiná divadla Zimní kvartýr v Americe neuvedla.
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (30. října 1812)[9] |
|---|---|---|
| Von Bernau, hejtman ve službě jednoho z německých knížat | baryton | Johann Michael Vogl |
| Tunder, anglický vojenský komisař | tenor | Friedrich Heinrich Demmer |
| Frank, německý kolonista | bas | Carl Friedrich Clemens Weinmüller |
| Wilhelmine, jeho dcera | soprán | Elisabeth (vl. jm. Maria Eva) Röckel (provd. Hummel) |
| Werner, kaprál u Bernaua | tenor | Otto Mohrhardt |
| Soudní sluha | mluvená role | Josef Perschl |
| Dirigent: Vojtěch Jírovec | ||
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
(Místnost přidělená německému důstojníkovi ve Frankově hostinci.) Hejtman německého pluku von Bernau se svým kaprálem Wernerem hovoří o sympatickém hostinském Frankovi, u kterého jim byl vykázán kvartýr, a zejména o jeho krásné a milé dceři Wilhelmině. Frank je hostí, ale po straně se bojí, že ho hejtman pozná. Zato Wilhelmine se k hostům chová velmi přátelsky – je to civilizací a výchovou nezkažené děvče – a vyptává se na německé mravy. Její otec, sám přistěhovalec z Německa, o něm totiž nikdy nechce mluvit. Von Bernau a Wilhelmine v sobě nacházejí zalíbení, zato sukničkáře Wernera nechává dcera hostinského podivně chladným.
Anglický vojenský komisař Tunder přichází na kontrolu a znechutí von Bernaua nemravnými řečmi. Pak se lísá k Wilhelmině, ale ta před ním uteče. Tunder hovoří s Frankem a nakonec mu nabídne vysokou částku za Wilhemininu nevinnost. Franz tomu nejprve nemůže uvěřit a poté rozhorleně odmítá. – Wilhelmine hovoří s Wernerem a ten jí konečně může vyprávět o německých mravech, a to i ve věcech lásky. Von Bernau to spatří, domnívá se, že se Werner o dívku uchází, a žárlí.
Poté Frank vyhledá von Bernaua. Leží mu na srdci dvě věci. Jednak má strach z Tunderových úkladů o jeho dceru a rád by ji pro jistotu provdal za slušného muže – rozumí se Wernera. Von Bernau je zasažen, ale přislíbí pomoc. A následně se mu Frank přiznává k poklesku – před dvaceti lety zběhl z jednotky, kde byl mladý von Bernau poručíkem, a uprchl z Evropy, zanechav tam kromě svého regimentu i dvouletého synka. Usadil se v Americe a vybudoval své malé hospodářství. Von Bernau se na něj zlobí a jde hledat Wernera. Frank připravuje Weilhelminu na to, co pro ni chystá.
Von Bernau přivolává Wernera – který je mu od malička oddán jako svému dobrodinci – a oznamuje mu nikoli Frankův záměr, ale vlastní úmysl oženit se s Wilhelminou. Frank přibíhá se zprávou, že mu přišli zkonfiskovat dům. Domnívá se nejprve, že ho von Bernau udal za dezerci, ale ten ho ujišťuje o opaku. Soudní sluha vysvětlí, že to od Tundera přišlo udání, že prý Frank hovořil proti Parlamentu. Avšak Werner může dosvědčit Tunderovy vyhrůžky a naléhání na Wilhelminu. Von Bernau všechny upokojuje. Představí Wernera Frankovi jako jeho ztraceného syna, kterému kdysi zařídil pěstounskou výchovu, Frankovi vystavuje doklad o propuštění z armády a požádá o Wilhelmininu ruku, s čímž otec i dcera rádi souhlasí. Von Bernau rovněž slibuje zařídit u soudu zrušení exekuce na Frankův hostinec.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Překlad Zimní ležení v Americe, uváděný v některé literatuře (Freemanová), proto není přiléhavý.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Viz Externí odkazy.
- ↑ Theater – das Winterquartier in Amerika. Neue Thalia. 1812-11-04, roč. 1, čís. 10/11, s. 73–74. Dostupné online [cit. 2023-10-06]. (německy)
- ↑ F. C. K. K. Hoftheater nächst dem Kärntnerthor. Theater-Zeitung. 1812-11-05, roč. 5, čís. 89, s. 354. Dostupné online [cit. 2023-10-06]. (německy)
- ↑ Von Friedrich Karl Sannens. Wien, 10. November 1812. Dienstag (Regest). Bearb. v. Markus Bernauer. In: August Wilhelm Ifflands dramaturgisches und administratives Archiv. Digitale Edition, hg. v. Klaus Gerlach. Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaften, Berlin. Version 14 vom 09.05.2023. URL: https://iffland.bbaw.de/v14/A0006207
- ↑ Nachrichten – Wien. Allgemeine musikalische Zeitung. 1812-11-18, roč. 15, čís. 47, s. 769. Dostupné online [cit. 2023-10-06]. (německy)
- ↑ Notitzen – Wien. Der Sammler. 1812-11-03, roč. 4, čís. 132, s. 530. Dostupné online [cit. 2023-10-06]. (německy)
- ↑ Die Oper in Italien und Deutschland zwischen 1770 und 1830 – Der betrogene Betrüger [online]. Mainz: Johannes Gutenberg-Universität [cit. 2023-10-06]. Dostupné online. (německy)
- ↑ HNILIČKA, Alois. Vojtěch Jírovec. Naše doba. 1910-04-20, roč. 17, čís. 7, s. 505. Dostupné online [cit. 2023-10-02].
- ↑ Divadelní vývěska Dvorních divadel ze dne 30. října 1812 [online]. Vídeň: K. k. Hoftheater [cit. 2023-10-06]. Dostupné online. (německy)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- FREEMANOVÁ, Michaela. Vojtěch Matyáš Jírovec. In: JAKUBCOVÁ, Alena. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Praha: Divadelní ústav – Academia, 2007. Dostupné online. ISBN 978-80-200-1486-3, ISBN 978-80-7008-201-0. S. 276–279.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Zimní kvartýr v Americe, text původní Babovy veselohry (v němčině)