Franz Karl Marenzi

Franz Karl hrabě Marenzi
Generálmajor Franz Karl Marenzi (1906)
Velitel v Budapešti
Ve funkci: 1915 – 1916
Zástupce vrchního velitele uherské zeměbrany
Ve funkci: 1913 – 1915
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1914), polní podmaršál (1911), generálmajor (1906)
Narození	29. prosince 1859 Lublaň
Úmrtí	22. února 1940 (ve věku 80 let) Budapešť
Místo pohřbení	Hřbitov Farkasréti
Titul	hrabě
Rodiče	Franz von Marenzi
Příbuzní	Joseph Ludwig Marenzi von Tagliuno und Talgate a Gabriel Franz Marenzi (sourozenci)
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie
Profese	důstojník a aristokrat
Commons	Franz Karl Graf Marenzi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Karl hrabě Marenzi (německy Franz Karl Johann Guido Maria Graf Marenzi von Tagliuno und Talgate, Markgraf von Val Oliola, Freiherr von Marenzfeldt und Scheneck) (29. prosince 1859 Lublaň – 22. února 1940 Budapešť) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské akademie sloužil v c. k. armádě od roku 1878, uplatnil se jako štábní důstojník, působil také jako vojenský diplomat v Itálii a Rumunsku. Od roku 1906 zastával vyšší posty u královské uherské zeměbrany a v letech 1913–1915 byl zástupcem jejího vrchního velitele. Na začátku první světové války byl povýšen do hodnosti generála pěchoty (1914). V letech 1915–1916 byl velitelem v Budapešti, později krátce sloužil na italské frontě, ještě před koncem války odešel do soukromí.

Životopis

Generál pěchoty Franz Karl Marenzi (1916)

Pocházel ze staré italské rodiny, která již od 15. století užívala hraběcí titul v Milánském vévodství. Narodil se jako druhorozený syn c. k. polního podmaršála Franze Antona Marenziho (1805–1886) a jeho manželky Virginie, rozené Putzer von Reibeck (1825–1898). První vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Sankt Pölten, poté v letech 1874–1878 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Do armády vstoupil v roce 1878 jako poručík u 46. pěšího pluku v Travniku, o dva roky později byl přeložen k 7. husarskému pluku do Mariboru. V letech 1883–1885 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka (1883) byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Jako štábní důstojník působil u 12. jezdecké brigády v Sibiu a 2. armádního sboru ve Vídni. Mezitím byl v roce 1888 povýšen na kapitána a v letech 1890–1892 zastával funkci vojenského attaché v Bukurešti. Poté sloužil u různých jednotek jezdectva v Subotici, Lvově, Přemyšlu a Kluži. V roce 1897 byl povýšen na podplukovníka a znovu působil v diplomacii, v letech 1898–1902 pobýval jako vojenský attaché v Římě. Mezitím byl povýšen na plukovníka (1900) a po návratu z Itálie byl velitelem 26. pěšího pluku v Györu.

V roce 1906 byl povýšen do hodnosti generálmajora a na několik let přešel k uherské zeměbraně, v letech 1906–1911 byl velitelem 80. pěší brigády honvédů v Budapešti. V roce 1911 dosáhl hodnosti polního podmaršála a byl přeložen do Kluže jako velitel 6. zeměbranecké pěší divize. V letech 1913–1915 zastával funkci zástupce vrchního velitele uherské zeměbrany v Budapešti a k datu 1. srpna 1914 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty. Za první světové války byl v letech 1915–1916 posádkovým velitelem v Budapešti a k datu 1. ledna 1916 byl převelen do stavu záloh. V listopadu 1917 byl povolán na italskou frontu, kde byl přidelěn k vrchnímu velení maršála Borojeviće. Z Itálie se vrátil již v lednu 1918 a krátce ještě působil na uherském ministerstvu zeměbrany, v březnu téhož roku odešel do soukromí. V armádě byl formálně penzionován až k datu 1. ledna 1919.

Tituly a ocenění

Od narození užíval titul hraběte, který byl jeho otci v roce 1864 potvrzen pro Rakouské císařství. V roce 1884 byl jmenován c. k. komořím a v roce 1918 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku, vzhledem k několikaleté službě v diplomcii byl vyznamenán i v zahraničí.

• Válečná medaile (1878)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1892)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny III. třídy (1902)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1912)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (1916)

• Řád rumunské hvězdy (1893, Rumunsko)
• Řád svatých Mořice a Lazara (1901, Itálie)
• Řád italské koruny (1903, Itálie)

Rodina

V roce 1906 se oženil s uherskou šlechtičnou Irenou Jozskovou de Pankota (1886–1948), manželství zůstalo bezdětné.

Jeho starší bratr Josef Ludwig (1853–1935) byl dlouholetým šéfem prezidiální kanceláře Panské sněmovny, nejmladší z bratrů Gabriel Franz (1861–1934) sloužil v armádě a za první světové války dosáhl hodnosti polního podmaršála.

Odkazy

Literatura

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 224–225 (heslo Franz Marenzi) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

Externí odkazy

• Franz Karl Marenzi in: Österreichisches Biographisches Lexikon