Anarchismus v Číně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Černá vlajka - anarchistický symbol
Anarchismus
  • Směry:
  • z • d • e

Anarchismus byl v Číně silnou intelektuální silou během reformních a revolučních hnutí na počátku 20. století. V období než došlo k svržení dynastie Čching a těsně po něm čínští anarchisté trvali na tom, že pravá revoluce nemůže být politická, nemůže nahradit jednu vládu jinou, ale musí svrhnout tradiční kulturu a vytvořit nové společenské zvyklosti, a to zejména v rodině. "Anarchismus" byl do čínštiny přeložen jako 無政府主義 (wúzhèngfǔ zhǔyì), doslova "doktrína o neexistenci vlády".

Čínští studenti v Japonsku a Francii dychtivě vyhledávali anarchistické doktríny, aby nejprve pochopili svou vlast a mohli ji poté změnit. Tyto skupiny se spoléhaly na vzdělání, které jim mělo pomoc vytvořit kulturu, v níž nebude zapotřebí silné vlády. Pařížské a tokijské skupiny vydávaly časopisy a překlady, které byly v Číně dychtivě čteny; skupina v Paříži organizovala programy "Work-Study", aby přilákala studenty do Francie. Velký vliv mělo na přelomu 19. a 20. století nihilistické hnutí a anarchistický komunismus v Rusku. Skupiny jako Čínský sbor atentátníků (anglicky Chinese Assassination Corps) propagovaly používání atentátu jakožto nástroje k prosazování svých cílů, podobně jako sebevražedné teroristické útoky ruských proticarových skupin. V 20. letech však Čínská národní strana a Komunistická strana Číny nabídly sílu v organizaci a politickou proměnu, což snížilo podporu anarchistů.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Čínský anarchismus má svůj původ ve filozofickém taoismu, který se poprvé objevil ve starověké Číně v období Jar a podzimů a který někteří anarchisté považují za původ anarchistických postojů. Taoističtí mudrci Lao-c' a Čuang-c', jejichž filozofie byla založena spíše na "antipolitickém" postoji a odmítání jakéhokoli zapojení se do politických hnutí či organizací, v dílech Čuang-c' a Tao Te Ťingu rozvinuli filozofii "nevládnutí" a mnozí taoisté v reakci na to žili anarchistickým způsobem života.[1] Stále se diskutuje o tom, zda vyzývání vládců, aby nevládli, patří do oblasti anarchismu.[2] V chaotickém období tří říší se objevila nová generace taoistických myslitelů s anarchistickými sklony. Taoistické zásady se více blížily filozofickému anarchismu, snažily se delegitimizovat stát a zpochybňovat jeho morálku. Na rozdíl od mnoha svých západních anarchistických protějšků o několik století později byly taoismus s neotaoismem pacifistické myšlenkové směry.[3]

Čínská civilizace běhrm své historie prošla cyklem vzestupů a úpadků, který se vyznačoval pokračující centralizací moci vládnoucích dynastií, pádem centralizované vlády a následným nástupem nové dynastie.[4] V roce 1839 nastalo období úpadku dynastie Čching, které začalo po její porážce cizími mocnostmi během opiových válek a pokračovalo řadou povstání a vzpour, jež vážně oslabily centralizovanou vládu říše. Čínští disidenti začali utíkat do zahraničí, mimo dosah dynastie Čching, kde mohli volně šířit revoluční myšlenky republikánství, nacionalismu, socialismu a anarchismu.

Počátky reformního a revolučního hnutí[editovat | editovat zdroj]

Během Hnutí za sebeposílení (anglicky Self-Strengthening Movement) se čínští intelektuálové, kteří navázali přímé kontakty s Evropany, začali zajímat o politické a hospodářské instituce evropských mocností.[5] Začalo se rozvíjet národní vědomí a smysl pro kosmopolitismus, který prosazoval přeměnu Číny z impéria na národní stát, aby byla zajištěna její budoucí existence čelící zahraničnímu útoku.[6] Tento vzestup čínského nacionalismu, který prosazoval určitou formu lidové suverenity, nebyl dobře přijat vládnoucími konfuciány, jejichž konzervativní touha zachovat zděděné instituce říše je vedla k tomu, že v 80. letech 19. století vyřadili mnoho nacionalistů z úřadu. To vedlo k tomu, že se velká část nacionalistického hnutí začala znovu formovat kolem revolučních republikánských ideálů a požadovala ukončení vlády dynastie Čching.[7]

První generace čínských nacionalistů se inspirovala ranými mysliteli dynastie Čching, kteří odsuzovali vládce, kteří upřednostňovali soukromé zájmy před veřejným blahem[8], jejich cílem bylo dosáhnout přirozené integrace čínské společnosti a státu, přičemž reformátoři jako Liang Čchi-čchao prosazovali větší politickou účast prostřednictvím demokracie.[9] Na rozdíl od záměrů nacionalistů, kteří se zabývali vztahem mezi společností a státem, vznesli otázku opozice mezi společností a státem[9] a také otázku opozice mezi individuální autonomií a politickým kolektivem[10], čímž položili základy pro vznik čínského anarchistického myšlení.

Po porážce boxerského povstání podporovaného dynastií Čching byla vláda konečně nucena začít provádět reformy, aby udržela dynastii u moci.[11] V té době se o nich kvůli aktivitám evropských anarchistů na konci 19. století často psalo v novinách, ale tehdy používaný překlad byl nepřesný, buď foneticky jako "Strana Ja-Na-Ťi-S'-Te" (tradiční znaky: 鴨那雞撕德黨), nebo jako "Strana bez monarchie" (無君黨).[12] V roce 1901, ovlivněn japonským překladem, Liang Čchi-Čchao, který byl v exilu v Japonsku, poprvé označil amerického anarchistu Leona Czolgosze za člena "anarchistické strany" (無政府黨), když v Čching I Pao informoval o atentátu na prezidenta Williama McKinleyho; protože měl Čching I Pao v té době mezi intelektuály velký vliv, stal se tento překlad brzy nejrozšířenějším.[13] Nicméně obecně se má za to, že první systematické seznámení s anarchismem bylo publikováno mnohem později, v knize Velký příliv v Rusku (zjednodušené znaky: 俄罗斯大风潮; tradiční znaky: 俄羅斯大風潮; pchin-jin: E-luo-s' Ta-feng-čchao) z roku 1902, kterou přeložil a rozšířil Ma Ťün-wu na základě kapitoly z knihy Thomase Kirkupa Historie socialismu.[14][15] Ma Ťün-wu, Čang Ťi a tehdejší intelektuálové již diskutovali o vztahu mezi ruským nihilistickým hnutím, socialistickým hnutím v Evropě a anarchismem. Tyto souvislosti, zejména s nihilistickým hnutím, byly také obecným dojmem, který anarchismus v Číňanech zpočátku zanechal.[16]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anarchism in China na anglické Wikipedii.

  1. ↑ GRAHAM, Robert. Anarchism: a Documentary History of Libertarian Ideas: from Anarchy to Anarchism. Příprava vydání Robert Graham. 1. vyd. Montreal; New York: Black Rose Books, 2005. ISBN 978-1-55164-250-5. OCLC 255636843 S. 1. 
  2. ↑ RAPP, John A. Daoism and Anarchism: Critiques of State Autonomy in Ancient and Modern China. New York: Bloomsbury, 2012. ISBN 978-1-4411-2745-7. OCLC 1052261304 S. 20. 
  3. ↑ Rapp (2012), s. 45–46
  4. ↑ The Pattern of Chinese History: Cycles, Development or Stagnation ?. Příprava vydání John Meskill. Westport: Greenwood, 1965. (Problems in Asian Civilizations). ISBN 978-0-313-23739-3. OCLC 878667213 S. 31–33. 
  5. ↑ DIRLIK, Arif. Anarchism in the Chinese revolution. Berkeley, Calif.: Univ. of California Press, 1991. 326 s. Dostupné online. ISBN 978-0-520-07297-8. OCLC 1159798786 S. 51–52. 
  6. ↑ Dirlik (1991), s. 52
  7. ↑ Dirlik (1991), s. 53
  8. ↑ Dirlik (1991), s. 59
  9. ↑ a b Dirlik (1991), s. 58
  10. ↑ Dirlik (1991), s. 60
  11. ↑ Dirlik (1991), s. 72
  12. ↑ 洪, 德先. 早期國人對無政府主義的初步認識. 食貨月刊. 1985-02-15, roč. 14, čís. 9&10, s. 417. DOI 10.6435/SHM.198502.0415. (čínsky) 
  13. ↑ 洪 (1985), s. 417–418
  14. ↑ 胡, 庆云. 中国无政府主义思想史. Peking: National Defense University Press, 1994. ISBN 7-5626-0498-3. S. 41–42. (čínsky) 
  15. ↑ 徐, 善广; 柳, 剑平. 中国无政府主义史. Wuchan: Hubei People's Press, 1989. ISBN 978-7-216-00337-7. S. 23–28. (čínsky) 
  16. ↑ Dirlik (1991), s. 71–73
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anarchismus_v_Číně&oldid=23918928“