Amidiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Strukturní vzorec acetamidinu (acetimidamidu)

Amidiny jsou organické sloučeniny obsahující funkční skupiny s obecným vzorcem RC(NR)NR2, přičemž skupiny R mohou být stejné i odlišné. Jedná se o iminové deriváty amidů (RC(O)NR2). Nejjednodušším amidinem je formamidin, HC(=NH)NH2.

Jako příklady lze uvést:

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Častým způsobem přípravy primárních amidinů je Pinnerova reakce. Reakcí nitrilu s  alkoholem za přítomnosti kyseliny vzniká iminoether; jeho reakcí s amoniakem se pak tvoří amidin.[1]

Místo Brønstedových lze použít i Lewisovy kyseliny; například chlorid hlinitý spouští přímou aminaci nitrilů.[2]

Další možnost představuje aminace imidoylchloridu.[3]

Amidiny mohou být také vytvořeny adicí organolithných sloučenin na diiminy a následnou protonací nebo alkylací.

Dimethylformamidacetal reaguje s primárními aminy za vzniku amidinů:[4]

Me2NC(H)(OMe)2 + RNH2 → Me2NC(O)NHR + 2 MeOH

Vlastnosti a využití[editovat | editovat zdroj]

Amidiny jsou silnějšími zásadami než amidy a patří k nejsilnějším nenabitým a neionizovaným zásadám.[5][6]

Protonace probíhá na sp2 hybridizovaném dusíku, protože kladný náboj může být delokalizován na obou dusících. Vzniklý kation bývá nazýván amidiniový ion[7] a má stejné délky vazeb C-N.

Některá léčiva a kandidáty na léčiva obsahují amidinové skupiny; jsou to například antiprotozoikum imidokarb, anthelmintikum tribendimidin a xylamidin, antagonista 5HT2A receptoru.[8]

Formamidinium může reagovat s halogenidy kovů za tvorby polovodičových materiálů absorbujících světlo. Formamidiniové ionty nebo halogenidy mohou částečně či úplně nahradit methylamoniumhalogenidy při tvorbě absorbujících vrstev ve fotovoltaických zařízeních.

Názvosloví[editovat | editovat zdroj]

Amidiny se formálně klasifikují jako oxokyseliny. Oxokyselina, od které je amidin odvozen, musí mít vzorec typu RnE(=O)OH, kde R je substituent. Hydroxylová skupina (−OH) se nahradí −NH2 skupinou a oxo skupina (=O) se nahradí substituentem =NR, čímž vznikne obecná struktura amidinu RnE(=NR)NR2.[9][10][11] Pokud je výchozí oxokyselina karboxylovou kyselinou, vzniklý amidin patří mezi karboxamidiny či karboximidamidy. Označení amidiny se často vztahuje na karboxamidiny, jelikož jde o nejčastější druh amidinů.

Deriváty[editovat | editovat zdroj]

Formamidiniové kationty[editovat | editovat zdroj]

obecná struktura formamidiniového kationtu

Významnou skupinou amidiniových iontů jsou formamidiniové katiionty, které mají obecný vzorec R2N-CH=NR +
2 . Deprotonací těchto iontů se tvoří stabilní karbeny s obecným vzorcem R2N-:C-NR2.[12][13]

Amidinátové soli[editovat | editovat zdroj]

Struktura diisopropylacetamidinátu cyklopentadienyldimethylzirkonia[14]

Amidinátové soli mají obecný vzorec M+[RNRCNR]−; lze je získat reakcí karbodiimidu s organokovovými sloučeninami, například methyllithiem.[15] Používají se jako ligandy v organokovových komplexech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

  • Guanidiny — podobná skupina sloučenin, u kterých je centrální uhlík navázán na tři dusíky
  • Imidazoliny - cyklické amidiny

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Amidine na anglické Wikipedii.

  1. ↑ A. W. Dox. Acetamidine Hydrochloride. Organic Syntheses. 1928, s. 1. DOI 10.15227/orgsyn.008.0001. 
  2. ↑ Acetamidine Hydrochloride. Organic Syntheses. 1956, s. 64. DOI 10.15227/orgsyn.036.0064. 
  3. ↑ Arthur C. Hontz; E. C. Wagner. N,N-Diphenylbenzamidine. Organic Syntheses. 1951, s. 48. DOI 10.15227/orgsyn.031.0048. 
  4. ↑ Daniel A. Dickman; Michael Boes; Albert I. Meyers. (S)-N,N-Dimethyl-N'-(1-tert-Butoxy-3-Methyl-2-Butyl)formamidine. Organic Syntheses. 1989, s. 52. DOI 10.15227/orgsyn.067.0052. 
  5. ↑ Roche VF. Improving Pharmacy Students’ Understanding and Long-term Retention of Acid-Base Chemistry. American Journal of Pharmaceutical Education. 2007;71(6):122
  6. ↑ Clayden; Greeves; Warren. Organic chemistry. [s.l.]: Oxford university press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-19-850346-0. S. 202. 
  7. ↑ Functional synthetic receptors. [s.l.]: Wiley-VCH, 2005. Dostupné online. ISBN 3-527-30655-2. S. 132. 
  8. ↑ John V. Greenhill; Ping Lue. 5 Amidines and Guanidines in Medicinal Chemistry. [s.l.]: [s.n.], 1993. Dostupné online. ISBN 9780444899897. DOI 10.1016/S0079-6468(08)70378-3. PMID 7905649. 
  9. ↑ The IUPAC Compendium of Chemical Terminology: The Gold Book. Příprava vydání Victor Gold. 4. vyd. Research Triangle Park, NC: International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) Dostupné online. DOI 10.1351/goldbook.a00267. (anglicky) DOI: 10.1351/goldbook. 
  10. ↑ The IUPAC Compendium of Chemical Terminology: The Gold Book. Příprava vydání Victor Gold. 4. vyd. Research Triangle Park, NC: International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) Dostupné online. DOI 10.1351/goldbook.c00851. (anglicky) DOI: 10.1351/goldbook. 
  11. ↑ The IUPAC Compendium of Chemical Terminology: The Gold Book. Příprava vydání Victor Gold. 4. vyd. Research Triangle Park, NC: International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) Dostupné online. DOI 10.1351/goldbook.s06107. (anglicky) DOI: 10.1351/goldbook. 
  12. ↑ Roger W. Alder; Michael E. Blake; Simone Bufali; Craig P. Butts; A. Guy Orpen; Jan Schütz; Stuart J. Williams. Preparation of tetraalkylformamidinium salts and related species as precursors to stable carbenes. Journal of the Chemical Society, Perkin Transactions 1. 2001, s. 1586–1593. DOI 10.1039/B104110J. 
  13. ↑ Edward C. Taylor; Wendell A. Ehrhart; M. Kawanisi. Formamidine Acetate. Organic Syntheses. 1966, s. 39. DOI 10.15227/orgsyn.046.0039. 
  14. ↑ Richard J. Keaton; Kumudini Jayaratne; David A. Henningsen; Lisa A. Koterwas; Lawrence R. Sita. Dramatic Enhancement of Activities for Living Ziegler−Natta Polymerizations Mediated by "Exposed" Zirconium Acetamidinate Initiators: The Isospecific Living Polymerization of Vinylcyclohexane. Journal of the American Chemical Society. 2001, s. 6197–6198. DOI 10.1021/ja0057326. PMID 11414862. 
  15. ↑ Henri Ulrich. Chemistry and technology of carbodiimides. Chichester: John Wiley & Sons, 2007. Dostupné online. ISBN 9780470065105. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Amidiny&oldid=23490781“