2S7 Pion
| 2S7 Pion | |
|---|---|
 | |
| Typ vozidla | samohybné dělo |
| Země původu |  Sovětský svaz |
| Historie | |
| Období výroby | 1975 – 1990 |
| Ve službě | 1976 – dosud |
| Základní charakteristika | |
| Posádka | 7 |
| Délka | 13,1 m |
| Šířka | 3,4 m |
| Výška | 3 m |
| Hmotnost | 46,5 t |
| Pancéřování a výzbroj | |
| Pancéřování | max 10 mm |
| Hlavní zbraň | 1 × kanón 2A44 ráže 203,2 mm |
| Pohon a pohyb | |
| Motor | vznětový přeplňovaný vidlicový dvanáctiválec V-46-I |
| Síla motoru | 840 hp |
| Odpružení | torzní tyče |
| Max. rychlost | 50 km/h |
| Dojezd | 675 km |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
2S7 Pion (rusky: 2С7 Пион, česky: pivoňka) je sovětské, resp. ruské samohybné dělo ráže 203,2 mm z poloviny 70. let 20. století, osazené na podvozku vycházejícím z tanku T-80. Dělo je vybaveno automatickým nabíjecím zařízením, nabíjí při všech úhlech náměru, rychlost střelby činí až 2 rány za minutu. Dostřel se speciálními raketovými náboji dosahoval 50 až 60 km, při použití běžné munice 37,5 km.
Původně šlo o tajnou zbraň, jejímž cílem bylo ničit dělostřelecká stanoviště, způsobovat škody a zmatek na shromaždištích, ničit opevnění a živou sílu protivníka. Možné bylo i střílet náboje s jadernou hlavicí.
Poprvé byl u sovětské armády identifikován v roce 1975, a tak byl NATO nazýván M-1975 (označení M-1975 také obdržel 2S4 Tulpan).
Vývoj[editovat | editovat zdroj]
Sovětský svaz od 50. let 20. století vážně zaostával za Spojenými státy v těžkých samohybných dělostřeleckých systémech. Od dob ISU-152 nebylo do služby zavedeno ani jedno těžké samohybné dělo. Proto vydalo ministerstvo obrany 16. prosince 1967 rozkaz ke spuštění vývojových prací na vytvoření samohybné houfnice Pion. Původně nebyl specifikován ani typ kanónu ani jeho ráže. Byl stanoven pouze požadovaný dostřel, který měl být 25 km. Konstruktéři nabídli několik možností instalace kanónu na pásový podvozek:
- 180 mm kanón z polní houfnice S-23,
- 210 mm kanón z polní houfnice S-72,
- 180 mm pobřežní kanón MU-1 (Br-402).
Po dlouhých debatách se začátkem roku 1969 rozhodlo o přijetí ráže 203 mm. V březnu 1970 byly vyvinuty taktické a technické požadavky na vývoj tohoto kanónu a ve druhé polovině 70. let 20. století začaly první sériové samohybné houfnice 2S7 Pion vstupovat do služby u dělostřeleckých brigád speciálních sil Sovětské armády.
V roce 1983 nebo 1986[1] vstoupila do služby modernizovaná verze této zbraně nazvaná Pion-M (2S7M Malka), která se vyznačuje o něco vyšší rychlostí palby z 1,5 na 2,5 rány za minutu a větší zásobou přepravované munice na 8 projektilů.[2][3][1]
Konstrukce[editovat | editovat zdroj]
2S7 Pion je samohybná houfnice na pásovém podvozku, který vychází z tanku T-80. Podvozek se skládá ze sedmi párů zdvojených pojezdových kol s gumovými obručemi, šesti párů vodících kladek, jednoho páru hnacích kol v přídi a jednoho páru napínacích kol v zadní části vozidla. Délka vozidla je 13,10 m, šířka 3,38 ma výška 3 m. Houfnici o hmotnosti 46,5 t pohání vznětový přeplňovaný vidlicový dvanáctiválec V-46-I o výkonu 547 kW. Díky němu dokáže 2S7 Pion vyvinout na silnici maximální rychlost 58 km/ha její dojezd je 675 km.
Houfnice je vybavena kanónem 2A44 ráže 203 mm a automatickým nabíjecím zařízením. Rychlost střelby je asi 1,5 rány za minutu. K dispozici jsou následující režimy palby: 8 výstřelů za 5 minut, 15 výstřelů za 10 minut, 24 výstřelů během 20 minut, 30 výstřelů za 30 minut a 40 výstřelů za hodinu. Slabinou Pionu je poměrně nízká životnost kanónu, jelikož po 160 výstřelech je nutná jeho výměna.
Pohyb kanónu v náměru je zajištěn hydraulicky, v odměru pak elektricky. V nouzové situaci lze použít manuální ovládání. Kanón má odměr 30° a náměr se pohybuje v rozsahu od 0° po +60°. Ovládací prvky kanónu spolu s nekrytým sedadlem střelce se nacházejí na levé straně závěru zbraně. Na pravé straně je zase mohutné rameno, které slouží k nabíjení kanónu. Se standardním tříštivě-trhavým granátem o hmotnosti 110 kg (ZOF 43) dokáže 2S7 zasáhnout cíl vzdálený 37,5 km. Za použití dálkového granátu o hmotnosti 103 kg vzroste dostřel až na 47 km. Zásoba munice (celkem čtyři dělostřelecké granáty) je uložena ve schránkách na bocích vozu. Další střelivo přepravuje muniční automobil.
Tento dělostřelecký systém obsluhuje 14-členná posádka. 7 vojáků tvoří posádku samohybné houfnice a zbytek je v doprovodném muničním automobilu.[4]
Služba[editovat | editovat zdroj]
Gruzínská armáda použila 2S7 za rusko-gruzínské války v roce 2008 (7.–16. srpna 2008), pět bylo vizuálně potvrzeno jako ztracených během války: čtyři zničeny a jedna zajata ruskými silami.[5]
Video vydané ázerbájdžánským ministerstvem obrany ukazovalo jejich 2S7 ve službě během války v Náhorním Karabachu v roce 2020.[6]
Při okupaci Ukrajiny nasadilo Rusko do bojů houfnice 2S7M Malka. Za první dva roky války ztratilo Rusko minimálně 21 těchto houfnic.[7]
Houfnicemi 2S7 Pion disponují i Ukrajinské ozbrojené síly.
Uživatelé[editovat | editovat zdroj]
Současní uživatelé[editovat | editovat zdroj]
Ačkoli nebyly zveřejněny žádné údaje, odhaduje se, že bylo vyrobeno více než 1000 ks.[8] Sovětská armáda měla v roce 1990 v aktivní službě 347 ks.[9]
Angola – 12; získány v roce 2000 z ČR[10]
Ázerbájdžán – nejméně 12 ks získaných z Ruska v letech 2008–2009[11]
Gruzie − 1 v roce 2023[12]
Rusko – 60 ks 2S7M v aktivní službě, 260 ks 2S7 v záloze od roku 2022.[13] Modernizace s novým podvozkem a elektronikou dokončena v prosinci 2021[14][15][16][17][18]
Ukrajina – 99 ks převezeno ze zálohy a zařazeny do aktivní služby kvůli válce na Donbasu[19] pokračující ruské invazi na Ukrajinu[20]
Dřívější[editovat | editovat zdroj]
Bělorusko − 36 ks v roce 2010[21]
Československo – 12 provozováno 17. divizí velkorážného dělostřelectva Žamberk, 1984–1994.[22] Jedna zachována v muzeu v Lešanech
Polsko[23] − 8 ks v roce 1989, všechny vyřezeny v roce 2006, jedna je uložen ve vojenském muzeu Lubuskie, Drzonów
Slovensko – Slovenské ozbrojené síly obdržely 3 ks v roce 1993 po rozdělení Československé armády, přičemž jeden byl součástí stálé vnitřní expozice Vojenského historického muzea Piešťany a jeden byl uložen v inventáři Vojenského technického a zkušebního ústavu Záhorie[24]
Sovětský svaz[25] – předány nástupnickým zemím
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2S7 Pion na anglické Wikipedii.
- ↑ a b Russian army receives first modernized 203mm 2S7M Malka self-propelled howitzers [online]. Army Recognition, 7 December 2021 [cit. 2022-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 December 2021.
- ↑ Russia: 2S7M Malka 203mm self-propelled guns destroy targets at 50km [online]. Army Recognition, 29 March 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2019.
- ↑ Russian Military Forces - Aviation - Navy - Infantry firearms - Communications - Ground systems - Weapon photogallery [online]. [cit. 2014-12-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 July 2013.
- ↑ 2С7 "Пион" [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-21.
- ↑ Russia's Wars: Listing Equipment Losses During The 2008 Russo-Georgian War [online]. [cit. 2023-08-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 October 2022.
- ↑ Azərbaycan Respublikası Müdafiə Nazirliyi: Ağdərə istiqamətində düşmənin artilleriya bölmələrinə zərbələr endirilib, tisková zpráva, [cit. {{{accessdate}}}], Dostupné on-line.
- ↑ Attack On Europe: Documenting Equipment Losses During The 2022 Russian Invasion Of Ukraine [online]. oryxspioenkop.com. Dostupné online.
- ↑ Jane's Armour and Artillery 1997-98 ISBN 0-7106-1542-6
- ↑ Soviet 2s7 Pion SPG (1975) [online]. [cit. 2022-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 May 2022.
- ↑ Archived copy [online]. [cit. 2014-05-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-23. (anglicky)
- ↑ Today.Az - What weaponry did Azerbaijan buy from Russia last year? [online]. [cit. 2014-12-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 December 2014.
- ↑ INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES. The Military Balance 2023. [s.l.]: Routledge, Chapman & Hall, Incorporated, February 2023. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 August 2023. ISBN 978-1-032-50895-5. S. 177–178. (anglicky)
- ↑ International Institute for Strategic Studies. The Military Balance 2022. [s.l.]: Routledge, 14 February 2020. ISBN 978-0-367-46639-8. S. 194.
- ↑ Артиллеристы ЦВО в Сибири получили новейшие самоходные пушки "Малка" [online]. [cit. 2018-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 June 2018.
- ↑ Russia completes 2S7M Malka 203mm self-propelled howitzer upgrade [online]. 14 April 2020 [cit. 2020-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 May 2020.
- ↑ Russian Army gets one of world's most powerful self-propelled guns after upgrade [online]. [cit. 2020-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 April 2020.
- ↑ Russian MoD receives first modernised Malka gun [online]. 20 April 2020 [cit. 2020-06-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2020.
- ↑ Defense contractor completes upgrade of Malka heavy howitzers for Russian troops [online]. [cit. 2021-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 December 2021.
- ↑ Украина возвращает на вооружение мощнейшие САУ Пион: видео [online]. Liga, 10 November 2014 [cit. 2014-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 November 2014.
- ↑ VOLODYMYR. Pravda.com.ua Interview: Ukrainian colonel Oleh Shevchuk • WarTranslated [online]. 1 March 2023 [cit. 2023-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2023. (anglicky)
- ↑ INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES. The Military Balance 2010. [s.l.]: Taylor & Francis Group, 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 July 2023. ISBN 978-1-85743-557-3. S. 177–179. (anglicky)
- ↑ History of 131th Artillery Division. www.13db.army.cz. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 March 2013.
- ↑ FOSS, Christopher F. Jane's Armour and Artillery 2005-2006. [s.l.]: Jane's Information Group, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 August 2023. ISBN 978-0-7106-2686-8. S. 1019. (anglicky)
- ↑ 203 MM SAMOHYBNÝ KANÓN 2S7 PION [online]. [cit. 2023-04-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 April 2023. (slovensky)
- ↑ INTERNATIONAL INSTITUTE FOR STRATEGIC STUDIES. The military balance, 1989-1990. London: Brassey's, 1989. ISBN 978-0-08-037569-4. S. 34.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu 2S7 Pion na Wikimedia Commons - Sovětské pivoňky chrlily granáty a oheň Archivováno 19. 11. 2015 na Wayback Machine.
