Vladimír Menšík: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
značky: ruční vrácení zpět revertováno editace z mobilu editace z mobilního webu
verze 19429369 uživatele 89.31.164.99 (diskuse) zrušena – běžně se uvádí „český“
značky: vrácení zpět revertováno
Řádek 21: Řádek 21:
| alma mater = [[Janáčkova akademie múzických umění v Brně]]
| alma mater = [[Janáčkova akademie múzických umění v Brně]]
}}
}}
'''Vladimír Menšík''' ([[9. říjen|9.&nbsp;října]] [[1929]]{{refn|group="p"|Někdy mylně uváděno [[1924]].<ref name="usmevy">[http://www.novinky.cz/kultura/104434-usmevy-vladimira-mensika.html Úsměvy Vladimíra Menšíka]</ref>}} [[Ivančice]] – [[29. květen|29.&nbsp;května]] [[1988]] [[Brno]]) byl moravský [[herec]], [[Moderátor (profese)|moderátor]], lidový vypravěč a [[bavič]], držitel ocenění [[národní umělec]], otec herečky a moderátorky [[Martina Menšíková|Martiny Menšíkové]]. V [[divadlo|divadle]] hrál jen velmi málo – většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve [[film]]u a [[televize|televizi]].
'''Vladimír Menšík''' ([[9. říjen|9.&nbsp;října]] [[1929]]{{refn|group="p"|Někdy mylně uváděno [[1924]].<ref name="usmevy">[http://www.novinky.cz/kultura/104434-usmevy-vladimira-mensika.html Úsměvy Vladimíra Menšíka]</ref>}} [[Ivančice]] – [[29. květen|29.&nbsp;května]] [[1988]] [[Brno]]) byl český [[herec]], [[Moderátor (profese)|moderátor]], lidový vypravěč a [[bavič]], držitel ocenění [[národní umělec]], otec herečky a moderátorky [[Martina Menšíková|Martiny Menšíkové]]. V [[divadlo|divadle]] hrál jen velmi málo – většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve [[film]]u a [[televize|televizi]].


== Život ==
== Život ==

Verze z 1. 2. 2021, 15:02

Vladimír Menšík
Pamětní deska v Ivančicích
Pamětní deska v Ivančicích
Rodné jménoVladislav Menšík[1]
Narození9. října 1929
Československo Ivančice, Československo
Úmrtí29. května 1988 (ve věku 58 let)
Československo Brno, Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materJanáčkova akademie múzických umění v Brně
Aktivní roky1953–1988
ChoťVěra Menšíková
Olga Strnadová (sňatek 1963)
DětiPetr Menšík (* 1955)
Vladimíra Menšíková (* 1957)
Jan Menšík (* 1962)
Martina Menšíková (* 1965)
Významné roleVacovský ve filmu
Lásky jedné plavovlásky
Umělecké ceny
národní umělec (1978)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Menšík (9. října 1929[p 1] Ivančice – 29. května 1988 Brno) byl český herec, moderátor, lidový vypravěč a bavič, držitel ocenění národní umělec, otec herečky a moderátorky Martiny Menšíkové. V divadle hrál jen velmi málo – většinu ze svých 150 rolí ztvárnil ve filmu a televizi.

Život

Rodák z moravských Ivančic přičichl ke kumštu v souboru písní a tanců Adolfa Pištěláka.[3] Nejprve vystudoval průmyslovou školu a nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), což se mu na druhý pokus podařilo a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1954 (v divadelní hře Hledač světla) objevil E. F. Burian, který jej také angažoval.

I přes to, že zde dostal spousty příležitostí a přestože byl divadlem zcela pohlcen, toužil zahrát si ve filmu. Jeho vůbec první účinkování před kamerou proběhlo ve snímku Velká příležitost, a to víceméně coby komparzista. Teprve ve snímku Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, kde si zahrál italského mechanika, na sebe výrazněji upozornil. Díky své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.

Hercův hrob na Olšanských hřbitovech.

K divadlu se vracel už víceméně ojediněle. V 50. a 60. letech se naplno rozjela jeho kariéra u filmu. Nebyl jen komediálním hercem. Dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval převážně v komediálních rolích, a to jak ve filmech, tak i v pohádkách a seriálech. Menšík byl velký bavič, konferenciér a hlavně excelentní vypravěč. Vystupoval doslova ve stovkách televizních pořadů a ve filmu a televizi vytvořil přes 150 rolí. Za zmínku stojí mezi jinými pořad Bakaláři a nezapomenutelné konferování silvestrovských estrád. Celá dlouhá léta trpěl těžkým astmatem. Byl silný kuřák a také často pil alkohol, ale s pitím a kouřením přestal kvůli zdravotním problémům.[4][5][6] Naposledy stál, resp. seděl před kamerou 27. května 1988 v pořadu Abeceda.[5] O dva dny později zemřel v Brně. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.

Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl dvě děti – syna Petra (* 1955) a dceru Vladimíru (* 1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti – syna Jana (* 1962) a dceru Martinu (* 1965), která se jako jediná z jeho dětí stala herečkou.

Oficiální zpráva o pohřbu

Oficiální zpráva ČTK z 8. června 1988:[7]

Poslední rozloučení s národním umělcem V. Menšíkem. Naše kulturní veřejnost se 8. června ve smutečně vyzdobené Dvořákově síni Domu umělců v Praze naposledy rozloučila s národním umělcem Vladimírem Menšíkem, který zemřel 29. května ve věku 58 let. U katafalku s rakví zahalenou čs. státní vlajkou stáli čestnou stráž nejbližší přátelé V. Menšíka, herci, režiséři a další tvůrčí pracovníci kinematografie. S V. Menšíkem se do Domu umělců přišly rozloučit stovky Pražanů.

Ivančický patriot

Menšík nikdy nezapomněl na své rodné město a vždy zdůrazňoval svůj původ. Především tak činil ve svých vyprávěních. Také ve svých filmových rolích občas prosadil třebas jen drobnou zmínku o svém rodném městě, které tímto způsobem propagoval. (Například ve filmu "Pane, vy jste vdova" hraje městského pobudu. Zaskočen důstojníkem, na otázku: "a vy jste kdo?!?" vyhrkne: "Šestý pěší z Ivančic!") Ivančice se mu snažily a doposud snaží tuto přízeň oplácet. Nejnověji odhalením jeho busty u základní školy, která je po něm pojmenovaná.

Připomínka herce

Expozice Menšíka v českolipském muzeu

Na stěně jeho rodného domu v Ivančicích je umístěná pamětní deska, která nese hercovu podobiznu.[8] V blízkém Památníku Alfonse Muchy se také nachází stálá výstava Vladimíra Menšíka. Dne 29. dubna 2007 byla slavnostně otevřena Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně.[9][10][11] Dne 12. října 2018 byla slavnostně odhalena hercova busta na budově základní školy v Ivančicích, jež nese jeho jméno. Autorem busty byl Nikos Armutidis.[8]

V Dolní Polici (část Žandova na Českolipsku) měli Menšíkovi v č. p. 6 řadu let chalupu. V roce 2005 nabídla Olga Menšíková část vybavení z chalupy Vlastivědnému muzeu v České Lípě. Muzeum brzy poté vytvořilo v přízemí hlavní budovy samostatnou místnost, expozice je nazvána Na chalupě u Vladimíra Menšíka.

Chalupa Menšíků v Dolní Polici

V Brně do roku 2013 existovala kavárna Vladimíra Menšíka, kterou vlastnil jeho syn Petr.[12][13]

Tabulka se jménem patrona v tramvaji DPMB

V prosinci 2016 byla po Vladimírovi Menšíkovi pojmenována nově dodaná tramvaj Škoda 13T Dopravního podniku města Brna. Stalo se tak na návrh městské části Brno-Černovice.[14]

Zajímavosti

  • Vladimír Menšík uměl hrát na piano a mandolínu.
  • Hrál závodně házenou, rekreačně fotbal.
  • Když měl přijít na první zkoušku divadelní hry Těžká Barbora, kterou režíroval Jan Werich, zaspal a Werich mu již druhou šanci nedal.
  • Tempo Vladimíra Menšíka bylo opravdu hektické, denně dělal až tři besedy společně s několika kolegy, a třeba i dvacetkrát za dva týdny. O prázdninách pak zpravidla točil filmy. Vždy si s sebou vozil velké množství léků, některé z nich nebyly ani v tehdejším Československu dostupné. K tomuto hektickému pracovnímu nasazení měl hned několik důvodů: jednak miloval kontakt s lidmi, dále pak finančně podporoval velkou část své rodiny.
  • 10 let byl v KSČ, ale pro pasivitu byl vyloučen.
  • Na národního umělce jej navrhl Gustáv Husák.
  • Neměl rád natáčení Bakalářů, považoval to za „kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem“. [15]
  • Raději než Bakaláře měl rád natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Kvůli tomu se pohádal i s tehdejším ředitelem Československé televize Janem Zelenkou. Účinkování v pořadu se údajně zbavil tak, že na jedno z natáčení přišel opilý.
  • Jako svého nejoblíbenějšího spisovatele označil Liona Feuchtwangera, dále měl rád např. válečnou literaturu.
  • Rodným jménem byl Vladislav po otci, ale prý na přání E. F. Buriana si jej změnil na Vladimír.[zdroj?]
  • Chtěl odejít dříve do penze, tak využil chyby úřednice a všude uváděl své datum narození 1924, čímž se dělal o pět let starším.[2]

Citáty

„Chci se vyhnout objevování dávno objeveného. Totiž že Vladimír Menšík byl génius. A že patří do svaté trojice vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha. Všichni ostatní jsou pouze jejich apoštolové.“

Miloš Forman[15]

Filmografie

Film

Televize

Autor námětu

Zpěvák

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Někdy mylně uváděno 1924.[2]

Reference

  1. ↑ Archivovaná kopie. kic.ivancice.cz [online]. [cit. 2011-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-10. 
  2. ↑ a b Úsměvy Vladimíra Menšíka
  3. ↑ Adolf Pištělák
  4. ↑ HÖSCHLOVÁ, Hana. Vladimír Menšík: Umíral a neviděl barvy.... Blesk. 2006-03-10. Dostupné online [cit. 2008-01-08]. ISSN 1213-8991. 
  5. ↑ a b MENŠÍKOVÁ, Martina. Vladimír Menšík: Boj s alkoholem prohrával [online]. 2007-10-14 [cit. 2008-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-20. 
  6. ↑ Vladimír Menšík. Reflex. 1999-12, roč. 1999, čís. 51. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-20. 
  7. ↑ LIŠKA, David. Vladimír Menšík (1929-1988). www.vladimir-mensik.cz [online]. [cit. 2016-07-27]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b ČTK. V Ivančicích odhalili bustu komika a rodáka Vladimíra Menšíka. ČeskéNoviny.cz [online]. Česká tisková kancelář, 2018-10-12 [cit. 2018-10-12]. Dostupné online. 
  9. ↑ První den otevření [online]. Obec Hlína [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. 
  10. ↑ Rozhledna Vladimíra Menšíka [online]. Turistik.cz [cit. 2008-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-22. 
  11. ↑ Z věže Vladimíra Menšíka uvidíte i Alpy [online]. Centrum.cz, 2007-02-19 [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  12. ↑ Petr Menšík Kavárna Vladimíra Menšíka [online]. Royal menu [cit. 2008-01-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  13. ↑ Kavárna Vladimíra Menšíka končí, syn slavného herce neplatil nájem [online]. 2013-03-22 [cit. 2013-08-27]. Dostupné online. 
  14. ↑ vh. Nové tramvaje v Brně. Po městě jezdí Menšík, Gollová i generál Boček [online]. idnes.cz [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. 
  15. ↑ a b Causa: Vladimír Menšík

Literatura

  • ČERNÝ, František: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci. Praha : Mladá fronta, 1978. s. 290.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 60, 154.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 181–185.
  • HORÁKOVÁ-FONOVÁ, Alena. Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka. Praha : Press Praha, 1999. 135 s. ISBN 80-902788-0-9 (2. vydání 2008, ISBN 978-80-902788-2-0).
  • HUBAČ, Jiří; KOPECKÁ, Slávka. Vladimír Menšík : pocta Vladimíru Menšíkovi. Praha : HAK, 1993. 323 s. ISBN 80-900776-3-3.
  • JUNEK, Václav. Velké televizní Silvestry Vladimíra Menšíka. Praha : Nemo, 2010. 249 s. ISBN 978-80-904238-6-2.
  • MATĚJKOVÁ, Jolana. Dobrý rodák Vladimír Menšík. Praha : XYZ, 2006. 425 s. ISBN 80-86864-77-4.
  • MENŠÍK, Vladimír. Stromeček mého veselého života / uspořádala a k vydání připravila Olga Menšíková. 1. vydání. Praha : Český spisovatel, 1993. 205 s. ISBN 80-202-0452-0.
  • MENŠÍK, Vladimír. Dary Vladimíra Menšíka, aneb Stromeček mého veselého života /z rozhovorů s novináři a z veřejných vystoupení vybrala a uspořádala Olga Menšíková. 2. rozš. vydání. Praha : Knižní klub, 1998. 172 s. ISBN 80-7176-785-9 (3. vydání 2003, ISBN 80-242-0941-1). 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 456–457. 
  • REJŽEK, Jan. Vladimír Menšík. Praha : Čs. filmový ústav, 1987. 31 s.
  • Smích a slzy Vladimíra Menšíka / uspořádala a vydala Slávka Kopecká. Praha : Slávka Kopecká, 2006. 229 s. ISBN 80-86631-36-2 (2. vydání 2011, ISBN 978-80-86631-91-2).
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 376. 
  • TUNYS, Ladislav. Hodně si pamatuju... Perličky v duši Raoula Schránila. Praha : Ametyst, 1998. ISBN 80-85837-35-8. s. 157.
  • VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8. 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Menšík&oldid=19429373“