Josef II.: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m Editace uživatele 82.142.113.159 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Khamul1
značka: rychlé vrácení zpět
Úprava
značky: chybný odkaz na rok editace z Vizuálního editoru
Řádek 27: Řádek 27:
}}
}}
[[Soubor:Greater Coat of Arms of Joseph II, Holy Roman Emperor.svg|náhled|Velký osobní znak císaře Josefa II.]]
[[Soubor:Greater Coat of Arms of Joseph II, Holy Roman Emperor.svg|náhled|Velký osobní znak císaře Josefa II.]]
'''Josef II.''' ([[13. březen|13. března]] [[1741]] [[Vídeň]] – [[20. únor]]a [[1790]] [[Vídeň]]) byl v letech 1765 až 1790 císař [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český, markrabě [[Markrabství moravské|moravský]] a arcivévoda rakouský. Byl jedním z nejvýznamnějších panovnických představitelů evropského [[osvícenství]], prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Díky jeho oblibě u sedláků mu začal prostý lid přezdívat "selský panovník".
'''Josef II.''' ([[13. březen|13. března]] [[1741]] [[Vídeň]] – [[20. únor]]a [[1790|2005]] [[Vídeň]]) byl v letech 1765 až 1790 císař [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český, markrabě [[Markrabství moravské|moravský]] a arcivévoda rakouský. Byl jedním z nejvýznamnějších panovnických představitelů evropského [[osvícenství]], prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Díky jeho oblibě u sedláků mu začal prostý lid přezdívat "selský panovník".


Jeho sochy byly po rozpadu Rakouska-Uherska v&nbsp;roce [[1918]], případně po roce [[1945]] z&nbsp;českých ulic jako symbol habsburského mocnářství a [[germanizace]] odstraněny, nebo alespoň přemístěny do ústraní<ref>http://blanensky.denik.cz/serialy/sochy-cisare-josefa-ii-byly-v-monarchii-zadane.html, 18. ledna 2012.</ref> (např. roku 1919 v&nbsp;[[Brno|Brně]]<ref>http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=651, 17. srpna 2016.</ref> nebo roku 1920 v&nbsp;[[Teplice|Teplicích]]<ref>http://iteplice.cz/stare-teplice_pomnik_cisare_josefa_ii..html, 17. srpna 2016.</ref>). V&nbsp;Praze je jeho socha od roku [[2014]] k&nbsp;vidění na nádvoří [[Všeobecná fakultní nemocnice v Praze|Všeobecné fakultní nemocnice]].<ref>http://www.praha.eu/jnp/cz/co_delat_v_praze/o_praze/cisar_josef_ii_se_usidlil_v_nemocnici.html, 17. srpna 2016.</ref> Další sochy Josefa II. je možné opět vidět v&nbsp;některých městech a obcích, např. v&nbsp;[[Trutnov]]ě, [[Kadaň|Kadani]], [[Uničov]]ě, [[Kunratice u Cvikova|Kunraticích u&nbsp;Cvikova]] ad. Socha ze [[Pomník Josefa II.|zaniklého pomníku v&nbsp;Brně]] je umístěna v&nbsp;areálu [[Psychiatrická nemocnice Brno|psychiatrické nemocnice v&nbsp;Brně-Černovicích]].
Jeho sochy byly po rozpadu Rakouska-Uherska v&nbsp;roce [[1918]], případně po roce [[1945]] z&nbsp;českých ulic jako symbol habsburského mocnářství a [[germanizace]] odstraněny, nebo alespoň přemístěny do ústraní<ref>http://blanensky.denik.cz/serialy/sochy-cisare-josefa-ii-byly-v-monarchii-zadane.html, 18. ledna 2012.</ref> (např. roku 1919 v&nbsp;[[Brno|Brně]]<ref>http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=651, 17. srpna 2016.</ref> nebo roku 1920 v&nbsp;[[Teplice|Teplicích]]<ref>http://iteplice.cz/stare-teplice_pomnik_cisare_josefa_ii..html, 17. srpna 2016.</ref>). V&nbsp;Praze je jeho socha od roku [[2014]] k&nbsp;vidění na nádvoří [[Všeobecná fakultní nemocnice v Praze|Všeobecné fakultní nemocnice]].<ref>http://www.praha.eu/jnp/cz/co_delat_v_praze/o_praze/cisar_josef_ii_se_usidlil_v_nemocnici.html, 17. srpna 2016.</ref> Další sochy Josefa II. je možné opět vidět v&nbsp;některých městech a obcích, např. v&nbsp;[[Trutnov]]ě, [[Kadaň|Kadani]], [[Uničov]]ě, [[Kunratice u Cvikova|Kunraticích u&nbsp;Cvikova]] ad. Socha ze [[Pomník Josefa II.|zaniklého pomníku v&nbsp;Brně]] je umístěna v&nbsp;areálu [[Psychiatrická nemocnice Brno|psychiatrické nemocnice v&nbsp;Brně-Černovicích]].

Verze z 15. 12. 2018, 17:35

Josef II.
Císař Svaté říše římské, král český, uherský a chorvatský, arcivévoda rakouský atd.
Portrét
Josef II.
Doba vlády1780–1790 (římskoněmeckým císařem od r. 1765)
Narození13. března 1741
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí20. února 1790 (48 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
PohřbenCísařská hrobka ve Vídni
PředchůdceFrantišek I. Štěpán Lotrinský
Marie Terezie
NástupceLeopold II.
PotomciMarie Terezie (1762–1770)
Marie Kristýna (1763)
DynastieHabsbursko-Lotrinská
MottoVirtute et exemplo/
Ctností a příkladem
OtecFrantišek I. Štěpán Lotrinský
MatkaMarie Terezie
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Velký osobní znak císaře Josefa II.

Josef II. (13. března 1741 Vídeň – 20. února 2005 Vídeň) byl v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské a v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český, markrabě moravský a arcivévoda rakouský. Byl jedním z nejvýznamnějších panovnických představitelů evropského osvícenství, prosadil řadu osvícenských reforem. V českých zemích se těšil obzvláštní oblibě, např. častý výskyt jména Josef je odrazem jeho obliby mezi lidem, jehož postavení podstatně zlepšil. Díky jeho oblibě u sedláků mu začal prostý lid přezdívat "selský panovník".

Jeho sochy byly po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, případně po roce 1945 z českých ulic jako symbol habsburského mocnářství a germanizace odstraněny, nebo alespoň přemístěny do ústraní[1] (např. roku 1919 v Brně[2] nebo roku 1920 v Teplicích[3]). V Praze je jeho socha od roku 2014 k vidění na nádvoří Všeobecné fakultní nemocnice.[4] Další sochy Josefa II. je možné opět vidět v některých městech a obcích, např. v Trutnově, Kadani, Uničově, Kunraticích u Cvikova ad. Socha ze zaniklého pomníku v Brně je umístěna v areálu psychiatrické nemocnice v Brně-Černovicích.

Rodina

Isabela Parmská, první manželka Josefa II.

Josef II. se narodil jako arcivévoda Josef Habsbursko-Lotrinský, nejstarší syn rakouské, české a uherské panovnice Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I. a ještě téhož dne byl pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus. Mezi jeho početné sourozence patřili např. Leopold II. či Marie Antonie provdaná za francouzského dauphina, budoucího krále Ludvíka XVI., známější spíše pod jménem Marie Antoinetta.

Druhá Josefova manželka, Marie Josefa Bavorská, ve svých 28 letech podlehla epidemii neštovic, podobně jako první Josefova manželka Isabela. Neštovicím, které tehdy sužovaly Evropu, padly za oběť tisíce lidí.

Josef byl prvním panovníkem pocházejícím z Habsbursko-Lotrinské dynastie. Byl dvakrát ženatý. Poprvé s Isabelou Parmskou (1760 až 1763), kterou hluboce miloval, ale která jeho city neopětovala. S Isabelou měl dvě dcery: Marii Terezii, která ve svých sedmi letech (24. ledna 1770) zemřela na zápal plic, a Kristýnu (která zemřela druhý den po porodu). Po předčasné smrti své první manželky již nebyl schopen navázat žádný bližší citový vztah k jiné ženě, a to ani ke své druhé choti, kterou byla jeho sestřenice druhého stupně, dcera císaře Karla VII. Bavorského a Marie Amálie Habsburské Marie Josefa Bavorská (1764–1767). K tomuto druhému sňatku donutila Josefa jeho matka, císařovna Marie Terezie, manželství však patrně nebylo ani konzumováno.

Vláda

Dobová symbolická replika rakouského arcivévodského klobouku, použitá při císařské korunovaci Josefa II. ve Frankfurtu. Tato replika z pozlaceného stříbra byla vyrobena roku 1764 ve Vídni a je uložena v Schatzkammer tamtéž. Dochován jen skelet, perly a drahé kameny byly v průběhu let ztraceny. Originální arcivévodský klobouk je uchován v klášteře Klosterneuburg.

Již od mládí se Josef II. zajímal o správní otázky matčiny říše. Inkognito (pod jménem hrabě von Falkenstein) podnikl řadu cest po korunních državách.

Korunovační průvod ve Frankfurtu během korunovace Josefa II. na císaře Svaté říše římské

V roce 1764 proběhla ve Frankfurtu Josefova korunovace na římského krále. Po smrti svého otce Františka I. Štěpána Lotrinského se roku 1765 stává císařem Svaté říše římské a vládne po boku Marie Terezie. Jako dvorního skladatele si zvolil Antonia Salieriho (zde stojí za zmínění, že mezi jeho hudební oblíbence patřil i Mozart). Faktickou moc však v rukou stále třímala Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností.

7. dubna 1766 císař Josef II. otevřel ve Vídni bývalý lovecký revír pro veřejnost. Od tohoto jeho vyhlášení směl být Prátr využíván ve všech ročních obdobích bez rozdílu pro každého.

Od smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským. V této době také prosadil své hlavní reformy. Během své vlády vydal přes 6000 výnosů (v průměru téměř 2 denně). Za nejdůležitější z nich lze považovat zrušení cenzury (později ji znovu obnovil, ale podstatně omezenou), toleranční patent a zrušení nevolnictví (všechny tři vydány roku 1781).

Byly ale i jiné změny: zlepšení postavení Židů, srovnání daní a možností provozovat řemesla, změna doplňování vojska, zřízení katastru půdy a domů (josefínský katastr), reforma trestního práva (mj. v podstatě zrušen trest smrti), zavedení nových úřadů a úředních hodin, tajná policie, zřízení sítě nemocnic, porodnic, nalezinců, blázinec, reformy školství, reformy ovlivňující katolickou církev.

Řada reforem byla namířena proti církvi (například zrušení klášterů, které se nezabývaly vzděláváním, zdravotnictvím nebo vědou[5] – téměř poloviny). Některé však katolické církvi mohly dlouhodobě i prospět (možnost odchodu do důchodu pro staré kněze). Stát rovněž převzal výuku kněží (později zrušeno). Mnoho reforem se v praxi ukázalo jako nepřínosných nebo nepřijatelných. Některé byly zrušeny už za Josefova života (například zákaz pohřbívání v rakvích, které mělo být nahrazeno pohřbíváním v plátěných pytlích do hrobů vysypaných vápnem, aby se ušetřilo dřevo a stromy[6]), mnohé po jeho smrti (například radikální reforma daňového systému).

Podle některých pramenů mu ke konci života, kdy navíc i císařství bylo v těžké situaci, úředníci podstrkovali k podpisu nařízení rušící řadu reforem, přičemž Josef už možná ani nevěděl, co podepisuje. [zdroj?] Díky jeho rozhodnému a nekompromisnímu postupu v předchozích letech však řada reforem už odvolat nešla.

Roku 1787 se Josef vypravil na návštěvu Krymu, kde měl spolu s ruskou carevnou Kateřinou Velikou dohodnout válku s Osmanskou říši.[7]

Válka s Tureckem

Svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády podstatně zhoršil válkou s Tureckem,[7] v níž situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon, který v říjnu roku 1789 dobyl Bělehrad. Roku 1789 vypuklo povstání v Rakouském Nizozemí a bouřila se také uherská šlechta.[8] Josef II. zemřel (částečně zřejmě i v důsledku přepracování) v roce 1790. Na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold II.

Reformy

Podrobnější informace naleznete v článku Josefinismus.

Osvícenský absolutismus

Josef II. na poli u Slavíkovic

Josef II. je předním českým představitelem osvícenského absolutismu a i v evropském měřítku byl panovníkem nevšedního významu. Ve své snaze o reformu říše podnikl velkou řadu kroků, které byly prvotně zamýšleny ke zvýšení účinnosti hospodářství a státní správy, ale ve výsledku přispěly k nebývalému zkvalitnění života jeho poddaných (Josef II. vycházel z jednoduchého předpokladu, že je-li poddaný relativně zdravý a spokojený, je říši prospěšnější, proto v tomto směru podnikl řadu regulací, např. v oblasti státní správy, náboženství, hygieny a zdraví apod.).

Zásadní změnu života v habsburských državách však přinesly tzv. Toleranční patent a Patent o zrušení nevolnictví.

Toleranční patent

Podrobnější informace naleznete v článku Toleranční patent.

Prvním z velkých patentů byl tzv. toleranční patent, jako datum jeho vydání se udává 13. října 1781, ve skutečnosti však šlo spíš o sérii nařízení upravujících problematiku tolerance různě pro různé země monarchie. Důvodem vydání patentu byla snaha vyjít vstříc osvícenskému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky zejména evangelického podzemí. Toleranční patent tuto menšinu vyvedl z ilegality a tím zviditelnil, takže na ni mohlo být působeno cíleně ideologicky, politicky i ekonomicky.

Toleranční patent rušil církevní monopol katolické církve v rakouských korunních zemích a dovoloval vedle katolického vyznání také luteránské, kalvínské a ortodoxní křesťanství. Nešlo o zrovnoprávnění, ale o „toleranci“, jakési trpění, nekatolická vyznání podléhala řadě znevýhodňujících nařízení, přesto šlo o zásadní čin v otázce svobody vyznání.

Podobným způsobem byla víc tolerována i židovská víra. V roce 1783 byl totiž uveden v platnost patent Systematica Gentis Judaicae Regulatio.[9] Židé se od té doby mohli věnovat většině běžných povolání, studovat na univerzitách, v některých oblastech dokonce mohli vlastnit půdu. Bylo zrušeno potupné označování žlutým kolečkem, někde mohli být oslovováni „pane“ místo „žide“. Nadále např. nesměli vstupovat do státních služeb. Zrušil tzv. „židovské mýto“ (Židé ho museli platit u městských bran), zakázal tzv. „křty z nouze“ (židovské dítě, někým zpravidla proti vůli rodičů pokřtěné, muselo být v důsledku toho odebráno rodičům, protože už se nemohlo stát židem).

Byla ovšem zároveň zrušena rabínská soudní pravomoc, hebrejština a jidiš už pro Židy neplatily jako úřední řeč, každý Žid musel převzít německé jméno.

Zrušení nevolnictví

Podrobnější informace naleznete v článku Patent o zrušení nevolnictví.
Socha Josefa II. v Uničově

Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím, a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dřív bez souhlasu vrchnosti nesměli. Z poddanství bylo rovněž možné se vykoupit.

Patent umožnil nárůst vzdělanosti, protože víc lidí mohlo svobodně studovat, a zároveň podnikatelské činnosti, protože rolníci (sedláci) mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách, což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách. Možnost stěhování do měst podpořila i český živel ve městech.

Pamětní deska Josefa II. v Městském muzeu v Děčíně

Rušení klášterů

Mezi další Josefovy kroky patřilo zrušení klášterů, které se nevěnovaly veřejně prospěšným činnostem (špitály nebo školy).

Berní a urbariální reforma

Velké bouře a brzké zrušení vyvolaly tzv. Josefínský katastr a Berní a urbariální reforma (patent). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění (rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti). Berní a urbariální patent mj. rušil povinnost roboty a nahrazoval ji peněžními dávkami, v přechodném jednoročním období měli poddaní robotovat za mzdu, daňové zatížení poddanských usedlostí nemělo překročit 30 % výnosu pozemku. Oba byly zrušeny ještě za Josefova života.[10]

Poněmčování

Josef II. se snažil o centralizaci říše. Z toho důvodu chtěl jako jediný a jednotící jazyk prosadit němčinu oproti dosavadního respektu k zemským jazykům. Tím a zrušením nevolnictví, které umožnilo stěhování do měst, ale zavdal nechtěně jeden z impulzů k hnutí za obranu národních jazyků, který je v Čechách znám jako národní obrození. Přitom byl jedním z panujících Habsburků, kteří uměli česky. Na druhou stranu dominance němčiny také později vedla k uherské revoluci 1848 a nakonec k rakousko-uherskému vyrovnání 1867.

Příjmení

Císař Josef II. vydal patent, kterým byla uložena povinnost používat neměnná příjmení. Příjmení do té doby bylo jménem druhořadým (doplňovalo jméno křestní). Člověk mohl během života příjmení několikrát změnit.

Zajímavosti

Genealogie

Předci Josefa II. ve třech generacích
Josef II.
Habsbursko-Lotrinský 		Otec:
František I. Štěpán
Lotrinský 		Děd:
Leopold Josef Lotrinský 		Praděd:
Karel V. Lotrinský
Prababička:
Eleonora Marie Josefa
Habsburská
Babička:
Alžběta Charlotta Orleánská 		Praděd:
Filip I. Orleánský
Prababička:
Alžběta Šarlota Falcká
Matka:
Marie Terezie 		Děd:
Karel VI. 		Praděd:
Leopold I.
Prababička:
Eleonora Falcko-Neuburská
Babička:
Alžběta Kristýna Brunšvická 		Praděd:
Ludvík Rudolf Brunšvicko-Wolfenbüttelský
Prababička:
Kristýna Luisa Öttingenská

Odkazy

Reference

  1. ↑ http://blanensky.denik.cz/serialy/sochy-cisare-josefa-ii-byly-v-monarchii-zadane.html, 18. ledna 2012.
  2. ↑ http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_objektu&load=651, 17. srpna 2016.
  3. ↑ http://iteplice.cz/stare-teplice_pomnik_cisare_josefa_ii..html, 17. srpna 2016.
  4. ↑ http://www.praha.eu/jnp/cz/co_delat_v_praze/o_praze/cisar_josef_ii_se_usidlil_v_nemocnici.html, 17. srpna 2016.
  5. ↑ Josef HANZAL, Od baroka k romantismu, Praha 1987, s. 116-118.
  6. ↑ TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Vyd v KN 1. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002. 156 s (Právo) ISBN 80-7192-707-4, str. 20
  7. ↑ a b Válka proti Turkovi. Český rozhlas. 29. července 2007.
  8. ↑ Smrt Josefa II.. Český rozhlas. 16. února 2014.
  9. ↑ KÖRTVÉLYESSY, Katarína. Židovská ortodoxná synagóga. Prešov: Fotopress, 2003. ISBN 80-968972-1-7. S. 4. 
  10. ↑ Na josefinský katastr jako základní geodetický podklad se ovšem navazuje dosud a leckde se nahrazuje v rámci digitalizace katastrálních map až nyní.
  11. ↑ Kniha Josefova. Evropský literární klub, Praha 1941. Ed. Miloslav Novotný. S. 215

Literatura

  • Adamová, K., Lojek, A.: Ohňové patenty (protipožární opatření Marie Terezie a Josefa II.). In: Bubelová, K. (ed.), Pocta Eduardu Vlčkovi k 70. narozeninám, Olomouc 2010, s. 9–13. (ISBN 978-80-244-2491-0)
  • BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan Pavel. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740–1792. Praha: Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4. 
  • Bělina P., Teoretické kořeny a státní praxe osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Československý časopis historický 29, 1981, s. 879–905.
  • CERMAN, Ivo. Josef II. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 487–497.
  • ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X. 
  • FRAIS, Josef. Reformy Marie Terezie a Josefa II. (nejen v českých a moravských zemích). Třebíč: Akcent, 2005. 156 s. ISBN 80-7268-337-3. 
  • Gutkas, K., Kaiser Joseph II. Eine Biographie. Zsolnay, Wien, 1989.
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. 
  • Magenschab, Hans, Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha, 1999.
  • Magenschab, Hans, Josef II. Cesta Rakouska do moderní doby, Ikar, Praha 2008, ISBN 978-80-249-1001-7
  • Melmuková, E., Patent zvaný toleranční, Praha, 1999.
  • Reinalter, H., Am Hofe Josephs II., Leipzig, 1991.
  • VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 : doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Praha: Libri, 2010. 384 s. ISBN 978-80-7277-448-7. 
  • VONDRA, Roman. Josef II. (1741–1790). Historický obzor, 2010, 21 (3/4), s. 84–86. ISSN 1210-6097.
  • WEISSENSTEINER, Friedrich. Synové Marie Terezie. Praha: Ikar, 2005. 158 s. ISBN 80-249-0594-9. 
  • Winter, E., Der Josefinismus. Die Geschichte des österreichischen Reformkatolizismus 1740–1848. Berlin 1962.

Související články

Externí odkazy

Předchůdce:
Marie Terezie 		Znak z doby nástupu Český král
1780–1790 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
Marie Terezie 		Znak z doby nástupu Uherský král
1780–1790 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Předchůdce:
- 		Znak z doby nástupu Hlava dynastie
1765–1790 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Leopold II.
Čeští panovníci
Mytičtí panovníci
(do 9. století)
První mytičtí panovníci
Mytičtí Přemyslovci
Přemyslovci
(9. století–1306)
Bořivoj I. (872?–883?) • Strojmír (883?–885?) • Bořivoj I. (875?–889) • Spytihněv I. (894–915) • Vratislav I. (915–921) • svatý Václav (921–935) • Boleslav I. (935–972) • Boleslav II. (972–999) • Boleslav III. (999–1002) • Boleslav Chrabrý¹ (1003–1004) • Vladivoj? • Jaromír (1004–1012) • Oldřich (1012–1033) • Jaromír (1033–1034) • Břetislav I. (1034–1055) • Spytihněv II. (1055–1061) • Vratislav II. (1061–1092) • Konrád I. Brněnský (1092) • Břetislav II. (1092–1100) • Bořivoj II. (1100–1107) • Svatopluk Olomoucký (1107–1109) • Vladislav I. (1109–1117) • Bořivoj II. (1117–1120) • Vladislav I. (1120–1125) • Soběslav I. (1125–1140) • Vladislav II. (1140–1172) • Bedřich (1172–1173) • Soběslav II. (1173–1178) • Bedřich (1178–1189) • Konrád II. Ota (1189–1191) • Václav II. (1191–1192) • Přemysl Otakar I. (1192–1193) • Jindřich Břetislav (1193–1197) • Vladislav Jindřich (1197) • Přemysl Otakar I. (1198–1230) • Václav I. (1230–1253) • Přemysl Otakar II. (1253–1278) • Václav II. (1278–1305) • Václav III. (1305–1306)
Nedynastičtí
(1306–1310)
Jindřich Korutanský (1306) • Rudolf Habsburský (1306–1307) • Jindřich Korutanský (1307–1310)
Lucemburkové
(1310–1437)
Jan Lucemburský (1310–1346) • Karel IV. (1346–1378) • Václav IV. (1378–1419) • Zikmund Lucemburský (1419–1437)
Habsburkové
(1437–1457)
Albrecht II. Habsburský (1438–1439) • interregnum (1439–1453) • Ladislav Pohrobek (1453–1457)
Nedynastičtí
(1457–1471)
Jiří z Poděbrad (1458–1471) • Matyáš Korvín² (1458–1490)
Jagellonci
(1471–1526)
Vladislav Jagellonský (1471–1516) • Ludvík Jagellonský (1516–1526)
Habsburkové
(1526–1780)
Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) • Maxmilián II. Habsburský (1564–1576) • Rudolf II. (1576–1611) • Matyáš Habsburský (1611–1619) • Ferdinand II. Habsburský (1619–1637) • Fridrich Falcký³ (1619–1620) • Ferdinand III. Habsburský (1637–1657) • Ferdinand IV. Habsburský • Leopold I. (1657–1705) • Josef I. Habsburský (1705–1711) • Karel VI. (1711–1740) • Marie Terezie (1740–1780) • Karel VII. Bavorský³ (1741–1743)
Habsburko-Lotrinkové
(1780–1918)
Josef II. (1780–1790) • Leopold II. (1790–1792) • František I. Rakouský (1792–1835) • Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) • František Josef I. (1848–1916) • Karel I. (1916–1918)
¹ Piastovec, ² vládce vedlejších zemí Koruny české, ³ vzdorokrál z rodu Wittelsbachů
Rakouští panovníci
Markrabata
Malý znak Rakouska.
Malý znak Rakouska.
Babenberkové
Vévodové
Babenberkové
Přemyslovci
Zähringové
Habsburkové
Arcivévodové
Habsburkové
Habsbursko-lotrinská dynastie
Císařové
Habsbursko-lotrinská dynastie
rakouští princové, kteří byli titulární arcivévodové, jsou uvedeni v jiné šabloně
Rakouští arcivévodové
1. generace
Znak rakouské císařské rodiny
Znak rakouské císařské rodiny
2. generace
3. generace
4. generace
5. generace
6. generace
7. generace
8. generace
9. generace
10. generace
11. generace
12. generace
13. generace
14. generace
15. generace
16. generace
Habsburské
Toskánsko
Uhersko
Josef Arpád • Géza
17. generace
Potomci
Karla I.
Toskánští
Falčtí
18. generace
19. generace
S: také španělský infant
T: také toskánský princ
M: také modenský princ
P: také portugalský infant
B: také belgický princ
kurzívou jsou rakouští panovníci
Toskánští velkovévodové a princové
1. generace
2. generace
3. generace
Filip • Cosimo II. Medicejský • Francesco • Kardinál Karel • Filippino • Lorenzo
4. generace
5. generace
6. generace
1. generace
1. generace
2. generace
František I. Rakouský* • Ferdinand III. Toskánský* • Karel Ludvík* • Alexandr Leopold* • Albrecht Jan Josef* • Maxmilián Jan Josef* • Josef Antonín* • Antonín Viktor* • Jan* • Rainer Josef* • Ludvík* • Kardinál Rudolf*
3. generace
František Leopold* • Leopold II. Toskánský*
4. generace
5. generace
Leopold Ferdinand* • Josef Ferdinand** • Petr Ferdinand** • Jindřich Ferdinand* • Robert Ferdinand* • Leopold Salvátor* • František Salvátor* • Albrecht Salvátor* • Rainier Salvátor* • Ferdinand Salvátor*
6. generace
7. generace
Leopold František** • Guntram* • Radbot* • Jan* • Jiří* • Štěpán* • Dominik* • Fridrich Salvátor* • Ondřej Salvátor* • Markus* • Johann* • Michael* • František Salvátor* • Karel Salvátor*
8. generace
Zikmund Toskánský** • Jiří* • Guntram* • Leopold* • Alexander Salvátor* • Tadeáš Salvátor* • Kazimír Salvátor* • Matthias* • Jan* • Bernhard* • Benedikt*
9. generace
Leopold Amedeo* • Maxmilián* • Leopold* • Konstantin Salvátor* • Pavel Salvátor*
toskánští velkovévodové kurzívou, ** titulární toskánští velkovévodové, * rakouští arcivévodové; Ferdinand IV. Toskánský byl posledním skutečným toskánským arcivévodou, jeho nástupci již jen drží titul zaniklého státu
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_II.&oldid=16781741“